Univerzita v Reykjavíku působí vskutku moderně a velice přátelsky, krásně a vkusně vybavená, světlá, vzdušná. Aby také ne, za prvé je relativně nová a za druhé je soukromá, jako místní bych musel pro školné sáhnout hluboko do kapsy, mezinárodní studenti však nic platit nemusí, jednak na nich má univerzita zájem a za druhé stejně krom školného navíc dostává příspěvky od státu. Přikládám několik obrázků, ty řeknou více, než mnoho slov. Bohužel, atmosféru se mi zatím vyfotit nepodařilo, vůbec se mi focení moc nedařilo, budovy mi jdou lépe zvenčí než zevnitř.
Orientační den, kterým nás dnes chtěli přivítat ve škole, byl pojat velice neformálně a přátelsky a pečlivě připraven. Prošli jsme si základními podmínkami studia, tím na koho se s čím obrátit, každý student dostal přístup do počítačové sítě a mohl jej hned vyzkoušet, přišla i možnost ujasnit či opravit si zapsané předměty. Dokonce pro nás přichystali malý raut. Výzvu k tomu, abychom si šli přidat, protože jídla je hodně a přece je nevyhodí, nemuseli zrovna mně říkat dvakrát, obzvlášť na Islandu, kde je teplé jídlo, které si neuvařím sám, třeskutě drahé. Hlavní chod tvořila jakási zeleninová omáčka s rýží, která na pohled vypadala více než nevábně, řekněme asi jako špenát po průchodu zažívacím traktem člověka, ukázala se ovšem jako velice, velice dobrá. Nebudu zapírat a přiznám se, že zdaleka nejvíce mě ovšem za celý den zaujal automat na horkou čokoládu, který se nedožadoval žádných mincí, stačilo stisknout knoflík.
Vlastně jedna věc mě zaujala ještě více. Každý student dostal kartičku studenta. Tato kartička umožňuje neomezený vstup do budov školy 24/7, včetně všech prostor knihovny. Když nám tuto informaci sdělovali, měla k nám paní z mezinárodní kanceláře důležitý proslov: „Toto znamená, že ve vás vkládáme mnoho důvěry. Všimněte si, jak máme univerzitu krásně čistou, pokud tu budete studovat v noci, musíte po sobě poctivě uklidit, aby studenti, kteří ráno přijdou nenašli ve třídě nepořádek!“
Dodávám, že v knihovně není nepřetržitá služba, dokonce tam ani nejsou hlídací brány citlivé na RFID štítky, jak je známe z obchodů nebo českých knihoven. To že by si tedy někdo mohl z knihovny celkem snadno odnést například skripta, která v obchodě většinou stojí kolem 6 000 ISK (1 200 CZK) nebo dokonce krásnou polohovatelnou síťovou židli, které mají v každé učebně, asi vůbec nikoho nenapadlo, a tak se mluvilo jen o tom, aby po nás nezbyly plechovky od coly a papírky od čokoládových tyčinek.
Inu – Island, kvůli tomuto jsem sem přeci přijel.
Američtí vojáci pobývali na Islandu během druhé světové války, a pak znovu pod hlavičkou NATO od roku 1951 až do roku 2006, kdy byla základna v Keflavíku (United States Naval Air Station Keflavik – NASKEF) původně určená pro hlídání Atlantiku v období studené války, zrušena z důvodu uvolnění prostředků pro boj s terorismem. Islanďané z toho byli docela smutní, mamutí vojenský kolos totiž vytvářel mnoho pracovních příležitostí.
Jak jsem psal 17. 8., velká část základny zůstala zamčená a opuštěná, jen různé menší kousky našly nové využití, například v jedné z budov momentálně bydlím. Několik jiných budov připadlo Islandské obranné agentuře, což má být zdejší obdoba armády. Původní americkou základnu celou obepínal drátěný plot. Když vojáci odešli, sundali z plotu vršek tvořený ostnatým drátem, ale původní, bytelně a fortelně postavený plot z nerezových trubek a nerezového pletiva nechali stát namístě. Islanďané si svých několik budov Obranné agentury oplotili plotem novým, typově shodným s tím americkým, opět s vrškem z ostnatého drátu.
Tohoto večera se počasí obzvláště vyčasilo, dokonce slibovalo viditelný západ slunce. Slunce sice hypoteticky zapadá každý večer, ale většinou jej není přes mraky vidět. Já a ještě dva další studenti jsme zamířili do míst, kde podle satelitních snímků z internetu mělo být nejbližší moře.
Od místa, kde bydlím, moře není příliš daleko, slabé dva kilometry. Značný problém ovšem je, že na přímé spojnici mezi mým dočasným bydlištěm a pobřežím leží runway mezinárodního letiště. Současné hlavní mezinárodní letiště na Islandu – Keflavík totiž postavili vojáci původně jako čistě vojenské ve své základně, Islanďané již dříve pouze přistavěli na jedné straně terminál pro civilisty. Přes runway samozřejmě přebíhat nelze.
Podle obrázku z Google Maps však mělo být možné letové dráhy mírnou oklikou obejít a oceánu dosáhnout. Ovšem chyba lávky, po té co se nám podařilo obejít nový islandský plot kolem letiště a budov jejich základny, narazili jsme na původní plot americké základny. Kolem islandského plotu jsme šli vně, což se dalo rozpoznat podle sklonu nosičů s ostnatým drátem, zatímco americký plot uzavíral nás. Doslova jsme se tak ocitli mezi ploty.
Sice se ukázalo, že by za pomoci úderů kamenem, kterých všude ležely spousty, nebyl nejmenší problém rozdrtit úchyty pletiva a tudíž se dostat ven, avšak nakonec jsme nenašli odvahu tento čin realizovat. Teoreticky měl být americký plot opuštěný a neopodstatněný, tam kde v dveře existují, zůstávají trvale otevřené a nehlídané, bohužel směrem do divočiny a do moře Američané žádné dveře nepostavili.
Velice mě mrzelo, že se mi během cesty omylem zapnul a díky tomu i vybil fotoaparát, pohledy na rozeklanou kamenitou islandskou krajinu zalitou oranžovým světlem zapadajícího slunce byly doslova snově úchvatné. Přikládám alespoň fotografii radaru stojícího opodál pořízenou jiný den.
Dnes orientace pokračovala seznamovacím dnem přímo v místě kde bydlíme. Především se jednalo o různé hry, ale na rovinu, Mensa nebo kurz VŠE SOMADO to dělají podstatně lépe a profesionálněji. Nicméně i tak se mi podařilo naučit se několik dalších jmen spolustudentů. Toto představování volně přešlo v jakousi párty, na kterou škola objednala mnoho pizzy a něco piva. Respektive v poledne ještě přivezli oběd s tradiční Islandskou kuchyní, ale musím říci, že něčím na způsob tlačenky z ovčích jater a žaludků si moji gurmánskou přízeň rozhodně nezískali, nakonec jsem tedy vzal zavděk nemastnými neslanými brambory. Nicméně zpět k pizze, při uklízení se mi podařilo jednu velkou pizzu zachránit před vyhozením odnesením k sobě do ledničky místo do kontejneru, a tak budu mít po další tři dny něco teplého k večeři. Jupí!
Zatímco ostatní večer volně pokračovali v pití, já se vydal na další průzkum okolí, mým cílem se stal podivný objekt kousek od místa kde bydlím (viz Google Maps).
Ukázalo se, že to je staré vojenské letiště přestavěné na muniční sklad, asfaltová plocha dávno zarostla směsí trávy a mechu, dokonce do ní nastavěli elektrické sloupy a nově přeasfaltovali jen úzký pruh pro jedno auto. Většina jednotlivých kopečků se skladišti byla uzavřená a nepřístupná, avšak jeden nikoliv. Takový sklad v zemi má opravdu zajímavou akustiku, když se v něm pořádně dupne, ozvěna se rozléhá skoro půl minuty.
Po té jsem ještě viděl opuštěnou spalovnu opadu s rotačním kotlem a skládku poblíž, ano samé vyloženě lahodné věcičky. I na Islandu mají pěkné nechutnosti, ovšem je pravda, že krom poházených ledniček jsem neviděl žádné vyloženě velké prohřešky proti přírodě, žádnou zem spálenou od chemikálií či prosáklou olejem nebo obdobné libůstky u nás z dob plánovaného hospodářství přeživší.
Občas se mi ne úplně daří. Někdy si za to ovšem můžu docela sám. Například se mi podařilo vyrazit zaplatit nájemné a nechat při tom na pokoji islandskou peněženku, ve které mám navíc všechny své karty – což řekněme není zrovna moudré. Toto naštěstí dopadlo dobře, dokonce se mi díky tomu podařilo ušetřit 2,2 €. Měl jsem u sebe alespoň Euro peněženku, na tu jsem myslel, platil Eury a paní, než aby mi vracela, tak se spokojila s tím, že si vzala 273,80 €, která jsem měl v drobných, místo původně požadovaných 276 €. S ohledem na to, že tyto peníze zaplatím za o něco více než tři týdny relativně skromného bydlení na periferii, ovšem stejně nelze hovořit o „kaufu“.
Menší zavinění z mé strany je v příhodě s letadly. Předpředevčírem, tedy 18. srpna, jsem psal tetě, že létání se není třeba obávat, protože v civilizovaných zemích letadla padají jen výjimečně – třeba v Evropě už žádné větší dopravní letadlo nespadlo po několik let. A hned 20. srpna bum, 156 mrtvých. Španělům sice letadlo přímo nespadlo, ale shořelo při vzletu. Nicméně upřímně, z pohledu cestujících je to celkem jedno. Pak mají mít má slova nějakou váhu? To mi dělají vyloženě naschvál.
Počasí mé narozeniny oslavilo po svém. Spustil se déšť. Řekněme, že na islandské poměry bylo několik předchozích dní neskonale krásně – nepršelo vůbec nebo jenom v noci a jeden den dokonce svítilo z modré oblohy žluté sluníčko a já zalitoval, že jsem si nepřibalil sluneční brýle (na Island? K čemu?). V takových dnech je totiž Island opravdu více než úchvatný, jak krajina, tak stavby se probudí ze svého šedého spánku, otevřou oči a zahrají všemi nejrůznějšími sytými jasnými zářivými barvami. Vše působí nadšeně, vesele a plné života, dokonce i ono strakaté kamení. Což mi připomíná, že zrovna to jsem ještě nenafotil.
Hlavní budovu centra, která je na poslední fotce z 17. 8. oprýskaná, zatím stihli nově natřít.