Na Islandu je alkohol drahý, třeskutě drahý a prodává se pouze ve státních obchodech VinBúd (vínová bouda) nebo v hospodě, která ho ovšem musí nakoupit ve zmíněném obchodě, takže ho má ještě výrazně dražší. Například půllitrová plechovka Budvaru ve VinBúdu stojí 209 ISK, což je cca. 45 Kč a v hospodě minimálně dvakrát tolik, to jest kolem 100 Kč. Tvrdší alkohol je potom ještě dražší, nejlevnější stolní víno začíná na 200 Kč a obyčejná vodka stojí tolik, co u nás 12letá whisky. Pro úplnost dodávám, že pití s obsahem alkoholu do 2,5 % objemu lze koupit i v supermarketu. Proto v supermarketu většinou mají speciální ultra lehké pivo, velmi často lze také jednu značku piva, například místní Viking, koupit v různém provedení – 2,5% v obchodě a 5% ve VinBúdu.
Díky tomu dochází k zajímavé situaci, kdy Islanďané nemají velkou odolnost vůči alkoholu, a proto jim ke štěstí stačí klidně 5 piv. Ne jako u nás, kde jich můj spolužák do sebe večer naláme 20 a druhý den mě v 11 hodin vesele zdraví na dopolední přednášce. Ve výsledku to tedy zaplatí stejně peněz, vypijí výrazně méně alkoholu, ale opilí jsou stejně nebo ještě více.
Upozorněn na tuto situaci předem, jsem si ze Švýcarska importoval 1 l pravého absinthu, mně samotnému je sice k ničemu, ale doufám, že v místních podmínkách bude mít vysokou hodnotu při směně. Ani se mi nepodařilo zjistit kolik by tu stál, protože se zdá, že VinBúd něco alespoň podobně silného vůbec neprodává. Nicméně takto silný alkohol se dovážet smí, to jsem si ověřil, tabulka jasně uvádí, že bezcelně lze dovézt 1 l pití s obsahem alkoholu do 60 % a tento absinth má „jen“ 55 % (i tak je to ale dost alkoholu na otrávení několika místních najednou).
Již delší dobu nás studentská asociace, což je něco na způsob studenti sobě, upozorňovala, že dnes se bude konat opravdu velká speciální párty, zlatý hřeb školního roku. Já sice na podobné aktivity zrovna dvakrát nejsem, obzvláště při svém tanečním a rytmickém antitalentu, ale na ty zahraniční občas se zájmem zavítám abych věděl, jak věci vypadají, navíc si člověk může hezky popovídat, pokud je kam utéct před řvoucí hudbou a později se zájmem pozorovat hloupnoucí opilce nebo dělat kraviny, například střílet lentilky po tanečnících.
Přihlásil jsem se tedy i na tuto, stejně jako prakticky všichni ostatní zahraniční studenti. Pravda, trošku mě děsil koncept, že se párty koná asi hodinu jízdy od Reykjavíku kdesi v lese a má se tam přespávat přes noc ve vlastních stanech. Za 750 islandských korun jsem proto ve výprodeji opatřil nafukovací matraci, buddy mi slíbil přivézt spacák a stany prý poskytne sponzor. I tak jsem stále s jistými obavami večer postával na místě srazu. Trošku mě děsilo, že ten den již od rána pršelo, stejně jako část dne předchozího.
Na rozdíl od studentských párty CERNských, se na této nic neplatilo, stany, dopravu i pití poskytli studentům sponzoři. To mě docela překvapilo, při ceně islandského alkoholu je několik hektolitrů piva Tuborg velmi hodnotný dar.
Autobus nás hodinu vezl vstříc mlhám, stromkům, horám a ještě většímu dešti. Již za jízdy se podávalo pivo, a proto cesta ubíhala za veselého hlaholu a velkého nadšení (a muselo se stavět na čůrání). Autobus nás vyklopil u malého občerstvení v lesíku stromků velkých asi jako já. Odtamtud nás rudě zabarvená cesta zavedla na místo určení, travnatý plac o velikosti fotbalového hřiště, na kterém stálo několik malých soukromých stanů, jeden velký párty stan, několik aut, hlídka záchranářů a voda. Ano, plácek se nacházel mírně v dolíku ve svahu a to, že předchozí dva dny pršelo, jsem nezmiňoval nadarmo, většinu plácku místo trávy totiž pokrývala velká louže, respektive plácek byl jednou velkou louží. Velice jsem zalitoval svého rozhodnutí nevzít si na párty své trekové boty, protože moje semišové polobotky se na chození v tomto jezeře nehodily ani trošku. Vůbec se ukázalo, že se někde stala chyba, protože většina lidí přijela v oblečení, které by spíše usuzovalo na trek za polární kruh popřípadě sjíždění divoké řeky na raftu než taneční párty. Někteří místní studenti dokonce měli slušivé overaly pro rybáře a dělníky, které jsou na pohyb v takto mokrém prostředí vyloženě dělané, a vesele v nich proto váleli sudy v loužích na trávě a skákali do kádí, ve kterých se chladilo pivo.
Ani jsem se nerval ve frontě pro stan od sponzora, protože mi bylo jasné, že toto opravdu „nedám“. Já v semišových polobotkách, manšestrových kalhotách, košili, svetříku a jemné bundě jsem vypadal jako poněkud z jiného světa. Kdybych přišel v neoprénu, který mi zbyl po tátovi na surfování (na prkně, ne po internetu), zapadl bych podstatně lépe a hlavně byl oblečen podstatně praktičtěji.
Stále pršelo, nekonala se vyloženě průtrž mračen, avšak ani nešlo mluvit o mrholení, zkrátka pršelo, pršelo a pršelo. Párty stan museli postavit relativně nedávno, protože louže v něm zcela jistě nešlo označit za menší, než ty vně stanu. Islanďanům ovšem, jak se mi zdálo, louže na podlaze nijak nevadily, stoly stály v loužích, lavice stály v loužích, obé notně mokré, protože to asi před tím stálo v louži venku na dešti, louže vyplňovaly uličky, reproduktory na sice stály na trojnožce, ale ta stála v louži, mixážní pult ležel na stolečku, který stál v louži, stojan s notami a mikrofonem stál v louži, kytara ležela na stolečku, který stál v louži, reflektor ležel v louži, v místě tanečního parketu se rozprostírala jedna obzvláště rozlehlá velká lagunovitá louže, snad jen elektrorozvaděč ležel na suchém igelitu, ovšem nedalo se vyloučit, že i pod tímto igelitem se schovávala louže. Zkrátka i při vší snaze hopkat jen po ostrůvcích trávy netrvalo dlouho a měl jsem louži i ve svých botkách.
Jak plynul čas a přibývalo Islanďanů, ostrůvky trávy se stávaly rozšlapanější a rozšlapanější a hlavně hůře dostupné, protože nutnost vyhnout se jak loužím, tak lidem často na pohyb kladly natolik silné omezující podmínky, že se ukázalo nemožné obé současně dodržet.
Abych nezapomněl, jak grily s párky, tak kádě s ledem a pitím stály vně stanu (v loužích samozřejmě), kdo neměl gumovou bundu, nafasoval igelitové pončo od sponzora, aby mohl volně procházet ven a obsloužit se. Zkrátka, všichni se chovali, jakoby ze sytě modré oblohy zářilo žluté sluníčko a čekal nás krásný teplý voňavý večer. Jenomže se nekonal krásný letní večer, z olověné oblohy nekonečně lilo a země jasně dokumentovala, že současný stav není přechodný, nýbrž trvá již delší dobu.
Islanďanům to ovšem nijak nevadilo, někteří si dokonce rozložili skládací křesílka kolem stanu a vesele posedávali a povídali si venku jako by nepršelo. U těch, kteří měli ony zmíněné overaly bych to i chápal, ale obdobně se chovali i lidé s volnou hlavou. Pršelo na ně, ale jim to nijak nevadilo, usmívali se a pili. Stejně tak jim asi nevadilo, že si takto mokří vlezou do stanu plovoucího v jedné velké louži a při 5°C budou spát.
Zkrátka, rodilý Islanďan považuje déšť za něco normálního, přirozeného, neobtěžujícího, nepostřehnutelného, nedůležitého, nepodstatného, neomezujícího, nesvazujícího, nerušícího, nepřekážejícího ... Všichni se chovali stejně jako bych se já chovával na grilování u Ženevského jezera, jen s tím, rozdílem, že já se usmíval, držel v jedné ruce párek a v druhé plechovku coly v zlatavé záři zapadajícího slunce, nikoliv v nekonečných provazech padající vody.
Netrvalo dlouho, aby mi došlo, že jsem se octl ve velmi nesprávnou dobu na velmi nesprávném místě, respektive ve velmi správnou dobu na velmi správném místě v opravdu velmi, ale velmi nesprávném oblečení, asi jako někdo na Mt. Everestu v plavkách. Řekněme, že pokud bych měl své trekové boty, GoreTexové kalhoty, současnou bundu a na ní pončo, asi bych mohl s jistým sebezapřením a smíření se s faktem, že skončím jako čuník, fungovat. Takto ovšem ne. A protože nebylo možné změnit oblečení, nezbylo mi než změnit místo. Chvíli jsem sondoval kdo z místních bude odjíždět autem ještě dnes, školní autobus totiž jede až zítra odpoledne ve dvě. Ukázalo se však, že stihnout poslední dnešní autobus z Reykjavíku do Keiliru, do Keiliru samozřejmě přímo nikdo nepojde, s tím, že další linkový autobus jede také až druhý den ve dvě ODPOLEDNE, se mi takto určitě nepodaří a musel bych přespat někde v Reykjavíku.
Pro úplnost ještě dodávám, že mi přišlo na mysl i řešení přestat být abstinentem, protože řádně opilému by mi asi fakt, že jsem promočený, zmrzlý a od bahna přišel celkem ukradený a nadšeně bych usnul i někde v louži pod lavicí. Nicméně s ohledem na to, že teplota má klesnout na oněch zmíněných 5°C mi toto řešení přišlo skutečně riskantní. Nebojím se lecčeho, nemám problém vzít kádinku benzínu a holou rukou jí chrstnout do ohně, ale toto bych si opravdu netroufl.
A tak jsem rozhodl pro okamžitou evakuaci na vlastní pěst. Naštěstí se kempovací místo nacházelo jen kousek od hlavní silnice číslo 1, takže jsem se vrátil po rudé cestě zpět k občerstvení a začal stopovat.
Vždy a všem říkám, že jednou z podstatných věcí takovýchto výletů do ciziny je fakt, že člověk skutečně musí vybočit ze svého zažitého stereotypu a dělat věci jinak. Inu tak to tu sám mám hezky v té nejčistší esenci. Když nebudu dělat věci jinak a nezačnu pít, budu muset alespoň stopovat. Já, který raději všude, odkud hrozí, že bude problém se podle vlastních potřeb dostat, jede autem. Naštěstí si lze obecně stěží představit bezpečnější místo pro stopování než je Island. Alespoň tak mi to přišlo stojíce se zdviženým prstem u silnice.
Skutečně zastavilo myslí hned druhé auto jedoucí správným směrem (což ovšem na Islandu reprezentovalo asi 10 minut) a v něm veselá babča ptající se kam potřebuji. Protože jela stejným směrem, vzala mě. Brzy mi ovšem trošku zatrnulo. Aby řeč nestála ptal jsem se co dělá, odkud je a podobně. Některé její odpovědi šlo označit za docela zajímavé až kuriózní, což by samo o sobě nebyl problém, co mě ovšem poněkud znejistělo byl fakt, že si jednak některá tvrzení vzájemně odporovala, například by v jeden časový okamžik ve svých dvaceti letech musela být současně námořníkem, matkou vychovávající dítě a učitelkou, a některá jaksi skutečně poněkud „zapáchala“, například když na mojí otázku kde bydlí její dcera, samozřejmě po té, co mi o ní povídala, odpověděla, že mi to říci nemůže, protože má napíchnuté autorádio a oni by to slyšeli. Pak také povídala o svém příteli, se kterým se nesmí setkat, až mi začalo docházet jak to asi bylo s onou nemocnicí, ze které jí údajně nechtěli dlouho pustit.
Mezitím se stmívalo, pršelo, padla mlha a babča jela jen malý kousek za autem před ní. Na jednu stranu tak alespoň lépe viděla kam jet přes své sklo, na které si neuměla pustit pořádné odmlžení, ale na druhou stranu, pokud by to dotyčný zadupl, tak to ona určitě neubrzdí.
Nakonec kdesi na kraji Reykajavíku zabočila, že si musí udělat malou zastávku. Já vida žlutý městský autobus, jsem hned zahlásil, že tady mi to stačí a dál už mohu jet sám. Babča tedy zastavila na přechodu pro chodce přímo na výjezdu z kruháče a za sebou zablokovala onen městský autobus číslo 5. Poděkoval jsem jí, vystoupil a přemýšlel co dál. Býval jsem měl využít toho, že zablokovala autobus a poprosit jeho řidiče, aby mě pustil dovnitř, protože jak se podle mapy linek ukázalo, samozřejmě až když autobus nenávratně zmizel pryč, zrovna tato linka (s intervalem půl hodiny) by mě odvezla přímo do centra.
A tak jsem stál u zastávky pod lampou veřejného osvětlení, četl si knížku Grandhotel, zrovna totiž nepršelo, a cítil se docela spokojený, rozhodně spokojenější než na párty, kde bylo pivo zdarma (a mokro), doufajíc, že pro dnešek mě již nečeká žádný další kulturní ani jiný šok. Cesta skutečně již šla hladce, autobusy jely jak měly, dokonce se mi podařilo správně přestoupit a stihnout poslední autobus do Keiliru, který jel ve 23:00 a ulehnout ke spánku.
Ze včerejšího textu by se mohlo zdát, že vůbec nemám rád déšť. Pravda, není to zrovna můj přítel, ale na druhou stranu mi přijde přehnané tvrdit, že jej vůbec nemám rád, spíše se s ním nerad potkávám nepříhodně vybaven za nepříznivých teplotních podmínek.
Dnes opět pršelo (pro změnu), avšak pod vidinou kulturního zážitku, navíc tentokrát řádně oblečen, jsem se nenechal odradit a vrhl se do proudů vody, dokonce bez svého jinak velmi oblíbeného deštníku. Mimochodem, deštníky Islanďané příliš nepreferují. Konal se totiž Reyjavický kulturní den.
Díky chabému spojení Keiliru s Reykjavíkem mi nezbylo než oželet kulturní noc, nicméně mi to vlastně ani příliš nevadilo, protože podle programu se většina kultury konala přes den a v noci přišlo na řadu kulturní chlastání, to jest pití za doprovodu hudby.
Centrum města zůstalo pro osobní auta uzavřeno a dodržování zákazu hlídali policisté na Harleyích, hlídali ovšem shovívavě a sám jsem byl svědkem toho, jak se občas někomu podařilo je ukecat. Auta se tedy z centra přesunula na trávníky na periferiích a tam, kde původně stála, nastoupili pěšáci popřípadě umělecké scény.
Z každého rohu hrála hudba, pokud možno různá, mezitím vším se prolétaly davy místních s dětmi a turistů s fotoaparáty a na všechno samozřejmě pršelo, naštěstí nikoliv pořád, jenom občas. Sám jsem se připojil a zvědavě si vše prohlížel,. Ukázalo se, že člověk by se mohl pohodlně rozčtvrtit a každá čtvrtina by stále měla svůj autentický originální program nepřekrývající se s programem zbylých tří čtvrtin. Celý den se konal koncert v hlavní katedrále, na hlavním náměstí, na radnici a v několika dalších kostelích, hudebně umělecký program připravily i některé ambasády, například francouzská, muzea otevřela sklepy a depozitáře, oživila některé exponáty, několik obchodů uspořádalo živá představení a dílny, většina hospod vytáhla muzikanta, či alespoň reproduktory, na ulicích přibyly stánky se vším možným, někdy i s hudebníky, koše s hořícím dřevem a na hlavní třídě před katedrálou kdosi vystavěl zeď z praček ze kterých crčela voda.
Otevřeno samozřejmě měla i většina restaurací a kaváren, s nadšením jsem přivítal kolik je ve městě různých literárních kaváren, či knihkupectví s doplňkovým prodejem kávy. Trošku smutnou stránkou zůstává fakt, že horká čokoláda ve většině z nich vyjde kolem sta korun, těch českých.
Atmosféra bylo opravdu krásná a ani nikomu nevadilo, že občas poněkud pršelo. Konec konců, nevadilo to ani mě, alespoň pokud zrovna nepršelo vertikálně rovnou do mého obličeje. Prochodil jsem většinu města křížem krážem a na většinu vystoupení spíše pouze nakoukl, abych stihl projít vše.