Většina lidí vyrazila do školy, jen já zůstal „doma“, protože školu mám po většinu týdnů od úterka do soboty, pravda sobotní hodiny dosud nezačaly. Respektive, ani já v Keiliru nezůstal celý den, ráno jsem při vracení auta zpět do půjčovny ještě přestěhoval své spolujezdce do Reykjavíku, sám se bohužel stěhuji až příští týden, ovšem rychle jsem se vrátil, stále poněkud nevyspalého z výletu mě město příliš nelákalo.
Nepřivítal mě však obvyklý mrtvolný klid, který v opuštěné základně panuje. Naopak o klidu a tichu se nedalo hovořit, všude se rozléhalo burácení leteckých motorů, svištění, vrčení a všelijaké jiné letecké zvuky. Nad základnou kroužil AWACS (letecký systém včasného varování a velení), mohutné letadlo s velkým radarem nad trupem a všude kolem se střelhbitě hemžily malé stíhací letouny, muselo jich být minimálně deset. Létaly kolem, prováděly různé manévry, výkruty, střemhlavé pády, prudké zatáčky, přistávaly ve formaci a opět vzlétaly. I AWACS pravidelně přistával a opět vzlétal. Zkrátka, konal se takový menší letecký den. Mně to nevadilo, v České republice se s vojenskými letadly příliš nesetkám, takže jsem si F-16 a F/A-21 velice rád prohlédl. Jak mi posléze vysvětlil kolemjdoucí Islanďan, probíhalo cvičení NATO, Island skutečně nemá své vojáky, a proto dobrovolně platí NATO za to, že nechává své vojáky na jeho území a „hlídá jej“.
Pro zajímavost jen doplním, že létající radar je postaven na platformě Boing-707, což je letadlo vyvinuté a uvedené do provozu v 50. letech. Je to na něm vidět i slyšet, v porovnání s moderními velkými dopravními letadly, která mi za humny přistávají pravidelně mnohokrát denně, toto skutečně hlučí nesrovnatelně více, při startu se doslova zahřmí, když motory zaberou na plný výkon a při každém startu i přistání za ním zůstává ohromný ohon hnědého mazlavého kouře ze starých tryskových motorů s nedokonalým spalováním. Vlastně dnes celý Keilir notně smrděl až do večera spáleným kerosinem.
Zabezpečení základny ovšem zůstalo takřka nezměněno, místy přistavěli jeden mobilní plot a vstup na letiště hlídala zaměstnankyně civilní bezpečnostní agentury. Okázale jsem se kolem ní promenoval s foťákem a z betonového zátarasu si fotil letadla. Nic neříkala.
Počasí se muselo zbláznit. Od víkendu svítí sluníčko. Dnes přes noc pršelo, ale s východem slunce se opět vyčasilo. Něco není v pořádku. Ale nezlobím se, určitě ne. Dokonce se to opravdu náramně hodilo, na dnešek jsem se totiž přihlásil na prohlídku Reykjavíku pořádanou mezinárodní kanceláří. Mezinárodní kancelář je místní instituce, která poskytuje podporu cizincům přijíždějícím na Island.
Prohlídka mě ovšem mírně řečeno překvapila. Na místě srazu čekal velikánský třínápravový autobus, myslete například na žloutenkový autobus na lince Praha–Brno a nyní si představte, jak takový autobus jede ulicemi Starého Města nebo Malé Strany, například Týnskou uličkou, kolem chrámu ke Kotvě, podobně široké jsou totiž i ulice starého centra Reykjavíku.
Po té, co se autobus prakticky celý zaplnil lidmi, přistoupil bodrý Islanďan a začal halasit co si ve smyslu, že je strašně rád, že se nás sešlo tolik, a že do centra města s tak velkým autobuse jet nemůžeme, ale že to nevadí, protože tam se stejně každý z nás určitě podívá sám, a tak raději pojedeme do míst, kam se sami od sebe s největší pravděpodobností nedostaneme. Rozumějte, něco ve smyslu jako: na Karlův most a na Hradčany se stejně každý určitě podíváte, raději vm proto ukážeme například Prosek, Žižkov a Jižní Město.
A tak se skutečně stalo, autobus obkroužil Reykjavík po jeho periferiích, dostali jsme se k majáku, k plovárně, na několik kopců a na konec na hlavní třídu v centru. Jistý smysl to mělo, město je docela velké, především co se rozlohy týče, a na mnohá místa by asi turista sám od sebe skutečně nejel, co by tam dělal? Přitom pohled naskýtající se z některých kopců opravdu stál za to, centrum leželo jako na dlani, zvlášť při tak krásném počasí. Z výkladu jsme se dozvěděli mnoho zajímavostí a různých více i méně užitečných informací. Například až do konce 20. století (rok 2000) bylo ilegální vlastnit v Rykjavíku psa! Kdo se chtěl přestěhovat do města, musel se svého čtyřnohého společníka vzdát s odůvodněním, že chování pejska v malém bytě by bylo jeho týráním, navíc kdo by chtěl špinit město tím, co vypadává z jeho konce. I dnes psů mnoho vidět není, ačkoliv toto hobby zažívá rozmach. Celkově prohlídka určitě stála za to, jen mě poněkud zaskočila, pojetí šlo označit za velice originální. Navíc se mi na ní podařilo potkat čtyři Slováky a jednu Češku, kteří studují na Islandské univerzitě.
Zdá se to být k nevíře, počasí se dosud nezkazilo. Nedalo mi to a již po třetí za dobu svého pobytu jsem vylezl na PERLAN. To je budova místní energetické společnosti, ve které se skladuje teplá voda pro celé město – zatímco výkon termálních vrtů je konstantní, spotřeba vody nikoliv, tak se na kopci nad centrem města tyčí šest velikánských nádrží na teplou vodu. Na nich stojí kopule s vyhlídkovou terasou a restaurací.
Voňavý mořský vzduch byl krásně čistý a výhled téměř neskutečný. Na obzoru se tyčila sopka Snaefells (1446 m. n. m.) na jejímž vršku se skví blankytný ledovec, která je asi 130 km daleko. To není vyloženě mnoho, avšak při běžné místní viditelnosti, která zřídka překročí pro kapky deště a mraky několik set metrů se jedná o možnost opravdu parádní a nevídanou, během mého pobytu na nás vykoukla poprvé. Díky tomu jsem si mohl konečně prohlédnout svahy hor, které obklopují s lemují někdy z blízka, jindy v dáli většinu města. Dokonce se mi na plošině podařilo objevit i turistický dalekohled, který zůstal otevřený a dalo se jím dívat bez placení.
Protože jsem se nahoru dostal až k večeru, někdy kolem půl sedmé, kdy se již sluneční kotouč začal viditelně sklánět k obzoru a barvit do teplé žlutooranžové barvy, zalilo celé město zlatavé měkké světlo vrhající dlouhatánské temné stíny. Nastal jeden z okamžiků, kdy všechna města vypadají opravdu krásně, plasticky, barevně, něžně, hřejivě a útulně, i obyčejné nudné šedé město najednou získá tajemné kouzlo a sladké barvy a což teprve Rykjavík plný stromů, poskládaný z budov hrajícími všemi barvami. Vypadal snově, přátelsky, neuvěřitelně mile a útulně. Vydržel jsem se procházet a dívat se téměř dvě hodiny až do doby, kdy mě večerní chlad a ostrý studený vítr zahnal do tepla vyhlídkové kopule.
Snažil jsem se vyfotit velké kruhové panorama. Nakonec vyšlo docela hezky, ač světelné podmínky nebyly úplně ideální, protože západ slunce způsobil velký rozdíl jasu mezi východní a západní stranou města.