Ukazuje se, že život se odehrává rychleji, než o něm stíhám psát. Mám připravenu celou řadu místy doufám i zajímavých zápisků ještě od září, ale nedaří se mi je pro nové a nové úkoly dotáhnout do publikovatelné podoby. Rozhodl jsem se proto změnit postup a raději publikovat zápisek kratší, ale aktuální. Na druhou stranu ty poslední nejsou příliš islandské, spíše osobní.
Pracoval jsem od čtvrtka večer až do pěti do dnešního rána, nejprve na mensovním časopise a posléze na projektu do školy stránky předmětu. Ani zbytek hostelu nespal, nicméně na rozdíl ode mě, oni trávili noc o poznání zajímavěji. Když jsem si ve tři hodiny ráno šel pro kakao (a ověřit původ divných zvuků z přízemí), ukázalo se, že ve společenské místnosti hlouček v tu dubu již relativně velmi spoře oděných chlapců a dívek, též výměnných studentů, hraje cosi na způsob flašky. Momentálně to obnášelo olizovat z různých částí cizího těla Nutellu. Že se na tu zatracenou školu nevybodnu!
Do školy jsem potom samozřejmě dorazil nevyspalý stejně jako ostatní a připadal si otupělý, respektive jako blbec. A tak mi ani nevadilo, že většina dnešní agenty skutečně byla jako pro blbce a vyžadovala pouze fyzickou přítomnost.
Dnes znovu napadl sníh a opět se docela se ochladilo. I když mi přijde, že počasí příliš neví, co by chtělo, jako takové malé zlobivé děcko. Dnes ráno padal mokrý sníh, fučel silný vítr a bylo relativně teplo, to znamená kolem nuly, což ovšem neměnilo nic na maximální nepříjemnosti stavu při pobytu venku. Odpoledne se obloha vyjasnila, velice se ochladilo a teplota klesla na nějakých 7 pod nulou. Při večer ním koupání to představovalo značný problém, voda na dlaždicích kolem bazénu zamrzla v souvislou vrstvu kluzkého ledu - vyzkoušejte si chodit mokrýma bosýma nohama po ledu - klouže to, krom toho, že to také šíleně zebe. Vylézt po schodech plných rampouchů na tobogán už představovalo práci pro kaskadéra, zábradlí na jedné straně je nedostatečné. Po setmění se ovšem znovu oteplilo a začalo pršet. Výsledek dopadu deště na promrzlou zem není překvapivý, ledový problém se rozšířil z dlaždic kolem bazénu na celé město a i cesta s košem se stala napínavou.
Cestou na plovárnu jsem potkal slovenského řidiče autobusu, Poláků je to hodně, ale Slovák byl překvapením. Choval se velice přátelsky a celou cestu si chtěl povídat, a tak jsem se dozvěděl, že na Island vyrazil, po té co jej společník obral při podnikání, pročistit si hlavu. Inu, vskutku originální řešení a jistě i velice účinné, jemu asi bohužel ekonomická krize přinese nepříjemnosti.
Dnes ráno se Reykjavík probudil do krásného jiskřivého dne, respektive, Ti kteří si jako já po včerejší nedospané noci pospávali do jedenácti se probudili do krásného jiskřivého dne zalitého sluncem odrážejícím se od zasněžených střech pod modrou oblohou, protože svítání se každým dnem povážlivě posunuje k dopoledni.
Rozhodl jsem se využít krásného počasí k pobytu venku, už začínám umět myslet islandsky - pokud se počasí umoudří, je třeba toho operativně využít, nestává se to totiž často. Mezinárodní kancelář, což je místní organizace pomáhající všem zahraničním návštěvníkům, nabídla na dnešek možnost jízdy na koni za cenu maximálně příznivou. Sice jsem se nepřihlásil, ale řekl jsem si, že zajdu na plánované místo srazu, zkusím štěstí a uvidím. Sázka se vyplatila. Ukázalo se totiž, že nikdo neměl seznam přihlášených, vlastně se nikde ani neobjevil zástupce mezinárodní kanceláře, přijelo pouze několik dodávek z farmy, kterou mezinárodní kancelář na akci nasmlouvala, které na místě ochotně pobraly všechny, kteří o to měli zájem, ještě dvě místa zbyla volná.
Nejednalo se o tutéž farmu, kde jsem jezdil posledně, ale o jinou, relativně vzdálenou, přibližně 45 km od Rykjavíku, poblíž města Hveragerði. To se ukázalo jako výhoda, člověk díky tomu absolvoval krásnou cestu zasněženými horami a mohl tak ještě lépe ocenit hezké počasí. Na zasněžených pláních kolem farmy se proháněl svěží vítr, který místy docela zebal, ale jinak vše působilo jako krásná zimní idyla.
Na ježdění se přihlásilo celkem 43 lidí a lze si tedy asi snadno představit jak (málo) vzrušující může být hromadná jízda v takovém velkém chumlu začátečníků, po většinu času s námi koně akorát spořádaně a pod dohledem volně kráčeli v dlouhatánské řadě. Na mě tentokrát vyšel akčnější kůň, který docela ochotně hopkal a dokonce se sám od sebe a proti předpisům jal předjet některé další koně před námi, ale celkově nemám žádné nové poznatky o řízení koně, snad jen, že to může být velice přátelský tvor.
Večer mě potom čekala ještě návštěva na slavnosti místního pohanského náboženství, ale tom napíši na zvláštním listu.
Myslím volby, české, nikoliv islandské, co dodat? Když jsem minulý týden zabrousil na iHNed podívat se na výsledky krajských voleb a vyskočila na mě celá oranžová mapka, chvíli jsem nechápavě kroutil hlavou nad tím, kde že se zobrazují výsledky. Až po chvíli mi došlo, že to je výmluvný obrázek o rozsahu pohromy. Dnešní sobota bohužel jen potvrdila, že se nejednalo o anomálii.
To mě přimělo k zamyšlení. Ač se sám spíše přikláním k názoru, že lidé by měli být tvorové zodpovědní a nikoliv děti v úzkostlivé péči o vše se starajícího velkého bratra, uvědomil jsem si, že politika je mnohem více než o samotné ideologii o lidech, o těch lidech, kteří jí dělají. Pokud se vesla ujmou zodpovědní a rozumní, dovedl bych překousnout, že mi seberou polovinu výplaty a poskytnou ji ve formě smysluplných a užitečných služeb těm méně majetným nebo z ní efektivně pořídí infrastrukturu a jiné statky, která budou sloužit všem.
Například Islanďané platí přibližně 50 % daně (a to prosím po rozsáhlé liberalizaci), nicméně na druhou stranu člověk vidí výsledky, krize, nekrize. Vzdělání je nejen pro všechny, ale především kvalitní, i řidič autobusu nebo uklízečka v supermarketu umí obstojně anglicky (pokud to není Polka), tam kde bydlí alespoň nějací lidé, je docela slušná infrastruktura, předpokládaná doba dožití, respektive úroveň zdravotnictví drží světovou špičku. Samozřejmě, Islanďané samotní vidí mouchy a nechci tvrdit, že vše funguje naprosto dokonale, avšak míra excesů se zdá podstatně nižší než u nás. Konec, konců, tady každý vidí každému do talíře a pokud politik, či někdo další, něco ukradne, vždy si ostatní všimnou.
Na druhou stranu, není-li efektivita státní zprávy příliš vysoká a peníze se vynakládají na věci s pochybným výsledkem, či sice na věci dobře fungující, avšak předražené, připadá mi to jako další argument k tomu, aby člověk preferoval variantu, ve které se stát stará o co nejméně věcí.
Pokud to však dopadne jako u nás a zvítězí strana, jejímž jediným volebním programem je slibovat nesmyslné a nesystémové rozhazování cizích peněz, neexistují státní peníze, pouze něčí peníze skrze daně vybrané, s cílem koupit si hlasy, co nejvíce voličů, přijde mi, že je něco špatně.