Jeden z kurzů, které jsem měl tento semestr zapsané na Reykjavik University, povážlivě vybočoval z řady a šedi běžné výuky, na kterou jsem zvyklý. Jednalo se o předmět Business Ideas and Design, který spočíval v navržení a obhájení podnikatelského plánu společně se studenty místní umělecké školy.

Kurz samotný netrval celý semestr, ale byl nahuštěn do měsíce října, čímž kopíroval rozložení předmětů na umělecké škole (v originálu se jmenuje Islandská akademie umění), kde mají kurzy kratší a intenzivnější. Učitelé vytvořili přibližně osmi členné týmy sestávající se z průměrně 2 až 3 studentů Reykjavík University (Fakulta managementu) a 5 studentů umělecké školy (katedry průmyslového designu, architektury a grafického návrhu). Kurz vedli společně lektoři z obou škol a odborníci z praxe, hlavním garantem kurzu se stal Gudjon Mar Gudjonsson, který jak jsme se dozvěděli, školu sám sice nedokončil, ale paleta úspěšných firem, které založil, přičemž se stal průkopníkem rizikového kapitálu na Islandu, je výmluvným důkazem o jeho schopnostech v oboru.

Samotný předmět začal ve velkém stylu – koktejlovou párty na lodi, kde se všichni studenti setkali a podle nálepek zjistili, kdo patří do jakého týmu. Do našeho týmu patřil i jeden Islanďan, který jako výměnný student rok navštěvoval Gymnázium Jana Keplera v Praze, což mě docela překvapilo. Přišlo mi trošku kuriózní jít v devět hodin ráno na koktejlovou párty, ale na druhou stranu zahájení skutečně stálo za to a navodilo pocit, že se něco bude dít... Aby se pak týden příliš mnoho nedělo. Na závěr rána náš tým navštívil člověk ze spolupracující firmy, který nastínil základní myšlenku, kterou budeme v našem projektu dále rozvíjet. Nikdo jí ovšem příliš nepochopil. Na rozdíl od minulých let, kdy studenti vymýšleli celou koncepci od začátku sami, tentokrát garant kurzu pozval lidi z místních firem, aby každému týmu představili nějakou svoji myšlenku, zřejmě se v minulých letech týmy příliš utrhly od reality.

K upřesnění návrhu se celý náš tým za pár dní sešel ve zmíněné firmě – Industria, kde si s námi popovídali její zástupci a vyjevili nám, co by oni sami od nás chtěli. Jejich přáním bylo navrhnout nějaký hezký design pro nový IPTV set top box.

Toto zadání se většině týmu příliš nezamlouvalo, protože nám přišlo poněkud strohé a málo kreativní. V tu chvíli se naštěstí uplatnila instrukce, že se nemusíme firemního zadání přesně držet. Tedy naštěstí, ukázalo se, že přílišná volnost má i své stinné stránky, protože jsme se nedokázali shodnout na tom, co bychom měli dělat. První dva týdny jsme se pravidelně scházeli každý druhý den jako celý tým a prakticky na každé schůzce se trošku, někdy i trošku více, změnilo pojetí toho, na čem budeme pracovat. Když změny pokračovaly celý první týden, vše se zdálo být v pořádku, když se nedařilo najít společnou řeč ani druhý týden, nervozita a napětí v našem týmu by se dalo krájet. Nakonec jsme se po čtrnácti dnech shodli a já po vyčerpávající diskusi všechny členy týmu přiměl podepsat týmový kontrakt, kde se zavázali pracovat na konkrétním zadání.

Zde jsem mohl na vlastní kůži zažít jak se formuje tým, což mi poněkud (hodně) nemastně a neslaně minulý semestr odprezentovala Katedra psychologie a sociologie řízení na VŠE. Musím dát teoretikům za pravdu, že jejich popis fází formování týmu skutečně věrně odpovídal situaci. Ano, na samotné VŠE se dnes také hodně pracuje v týmech, nicméně fakt, že studenti jsou stejného zaměření a zadání bývá naprosto jednoznačné, poměrně výrazně redukuje počáteční neshody a nesoulad uvnitř týmu.

Nakonec se náš tým vydal cestou návrhu úplně nového set top boxu s novými funkcemi a novým ovládáním, který by měl vybočit ze současné šedé řady nudného, co je momentálně na trhu. Jednalo se o jistý kompromis mezi ještě inovativnějším, avšak technologicky poněkud surealistickým zařízením a prostým vyplněním zadání firmy.

V průběhu kurzu se konalo několik přednášek na téma zakládání firmy. Spíše než o klasickou výuku se jednalo o předávání zkušenostní lidmi z praxe. V hlavě mi utkvěla přednáška místního umělce Andri Snær Magnasona, který vydal knihu „Bónus Poetry“, což volně přeloženo znamená „Tesco básně“, skutečně se jednalo o básnickou sbírku, která se prodávala v největším místním diskontu se stejným logem ošklivého smějícího se prasete a na stejných regálech jako špagety, pomerančový džus nebo chleba. Vzbudila zde opravdu značný ohlas. Celkově byla většina přednášek zaměřena především na demonstrace kreativního přístupu k řešení problémů.

Po přednášce vždy následovala týmová konzultace s učiteli, kteří se vyjadřovali k našim výtvarným návrhům, podnikatelskému plánu a zodpovídali různé otázky ohledně toho kudy kam. Někdy nám jejich závěry pomohly, někdy jejich odpovědi přinesly pouze další otázky a nejasnosti.

Postup prací se mezi jednotlivými týmy nepoměřoval, o práci ostatních jsme neměli prakticky žádné informace, každý si hrál na svém písečku. Učitelé pravidelně v pátek před konzultacemi chtěli nějaký výstup, většinou se nám jej dařilo lepit vždy až na poslední chvíli.

Návštěvy na umělecké škole pro mě byly vždy zdrojem ohromné inspirace. Kolosální entropie a neuspořádanost místa přinášela podněty a inspiraci při každém pohledu. Bydlet nebo pracovat bych v takovém prostředí určitě nechtěl, ale pro občasné návštěvy bych těžko hledal lepší místo. Na každém kroku se člověk setkával s kuriózními předměty a řešeními – pracovní stůl a postel kombinované do formy palandy, zkažený banán odlitý z hliníku, silikonové prsty, silikonový popcorn, sádrové ruce, balsové židle, skládací elektrické křeslo, miniaturní bicykl, kelímek na nožičkách, čokoládové knoflíky, lampa z hřebenů, poněkud schizofrenní modely domů, či mutantní vidlička.

Jak se zadání ujasňovalo, začala se pomalu objevovat hotová práce, studenti umělecké školy ujasňovali návrhy, přicházeli s prototypy, diskutovalo se o tom, co a jak má vypadat, my jsme se mezitím snažili přijít na to, jak výrobek udělat finančně smysluplný, komu a jak jej prodávat. Naši práci poslední týden poněkud zamotala druhá návštěva ve firmě, kdy nám chlapík ochotně povyprávěl o tom, jak se set top boxy skutečně nejčastěji prodávají, což znamenalo část plánu radikálně přepracovat. Má představa podpořená českou zkušeností z digitalizace, kdy si krabičku každý koupil sám v obchodě, totiž příliš neodpovídá běžné světové praxi. Nakonec jsme se museli zaměřit na distribuci prostřednictvím operátorů, ač B2B relacím jsem se chtěl v plánu původně zcela vyhnout.

Jak se blížilo datum odevzdání práce, pátek 31. října, tempo se zrychlovalo. Obzvláště dříve poměrně poklidní a rozvolnění studenti umělecké školy začali překypovat aktivitou a práci hrotit. Poslední dva dny většina z nich mnoho nespala, zpracovávali poslední verzi prototypu ze železa, dokončovali animaci pro finální prezentaci a finální vzhled podnikatelského plánu. V tomto směru jsme na tom my business studenti byli lépe, protože s odevzdáním podkladů pro podnikatelský plán na nás ve čtvrtek již tolik práce nezbylo, takže jsme se o něco lépe vyspali, což ovšem znamená, že i tak jsem se několikrát dostal do postele až po třetí hodině. Navíc jsem ještě probděl jednu noc slepováním plánu před odevzdáním návrhu ke kontrole minulý týden.

Když jsem v pátek dorazil v osm hodin ráno do umělecké školy, kolega z grafického designu dokončoval animaci a kolega, který celou noc vyráběl prototyp, spal v poněkud nestandardní pozici stočen do klubíčka v rohu na zemi a prototyp vítězně svítil na stole. Práce však ještě neskončila, v horečném tempu jsme dokončovali prezentaci, odesílali dokumenty k tisku, domlouvali se co a jak uděláme a snažili se vše zorganizovat.

V jednu hodinu začala vernisáž a prezentace. Ve sklepení islandského Národního divadla se sešli všichni studenti, pozvaní hosté, učitelé, zástupci obou škol a odborná porota z řad investičních společností. Každý tým prezentoval své dílko pomocí plakátu, prototypu a posléze desetiminutové prezentace. Se zájmem jsem si prohlédl práce ostatních týmů. Některé myšlenky mě příliš neoslovily, ale pár konceptů, jako instantní kytička nebo rádio, které má kolo pro skok zpět v čase, mě opravdu zaujalo. Nebavilo mě sedět, a tak jsem korzoval po sále a maskoval své počínání focením, tedy do doby, než se mi vybily baterie.

Samotné prezentace ostatních týmů mě lehce překvapily. Jen se potvrdilo mé pozorování, že Islanďané nejsou příliš dobrými prezentéry, což mi přišlo již na ostatních kurzech, většina přednesů se nedala označit za profesionální, to ovšem neplatilo o zpracovaných myšlenkách, mnoho z nich opravdu stálo za vyslechnutí.

Nakonec přišla řada i na nás, šli jsme předposlední. Dostavili se všichni a prezentace proběhla bez problémů, vše se nám podařilo stihnout do limitu a říci podle připraveného scénáře. Nicméně ve světle toho, že většina projektů vsadila na zapojení postižených nebo vězňů, či na drobné komunitní projekty, náš projekt relativně normálního elektronického zařízení pro masy s rozpočtem deseti až stonásobným oproti ostatním skupinám ve mně budil nejistotu. Na jednu stranu to skýtalo jistou naději, že pokud se budou investoři skutečně rozhodovat pro masivní zhodnocení prostředků, tak náš projekt představuje celkem jednoznačnou variantu, na druhou stranu při kreativním a zodpovědném zaměření zůstaneme mimo.

Zatímco se porota rozhodovala, mohli jsme se občerstvit chlebíčky, většina lidí též ocenila alkohol zdarma, to se na Islandu počítá. Někdo poslouchal živou hudbu, nicméně pozvané duo hudebníků po asi půl hodině produkce, za nezájmu většiny sdělující si své dojmy z prezentací, znechuceně odešlo.

Bohužel se při vyhlášení nakonec potvrdila druhá varianta a porota evidentně sáhla po zajímavých projektech spíše než po „cash cows“, všechny tři ohodnocené projekty měly sociální rozměr, ovšem dva z nich v mých očích poněkud pochybnou reálnou návratnost. Náš projekt tedy neskončil jako nejlepší. Samozřejmě mě to mrzelo, vždycky je o něco lepší vyhrát než se pouze zúčastnit, alespoň dle mého pohledu. Musím však uznat, že vítězný projekt si první místo zasloužil, líbila se mi jak myšlenka, tak mi přišlo, že to dává ekonomický smysl.

Jednalo se o nápad, který bych nazval „instantní kytička“. Pokud ji stručně popíši, jedná se o speciální kulovou nádobku rozdělenou na dvě poloviny, horní je naplněna hlínou se semínkem a vede z ní „knot“ do spodní prázdné části. Dokud je nádoba uzavřená, semínko vydrží delší dobu netknuté, stačí ale, aby člověk do spodní části nalil vodu a za chvíli vyroste kytička – ani není potřeba jí často zalévat, spodní část funguje jako rezervoár a knot jako optimální dávkovač.

Návrh počítal s rostlinkami jako bazalka, koriandr, máta a oregáno, které sice příliš nekvetou, ale za to náramně chutnají. Ze svého pobytu ve Švýcarsku jsem si odnesl zkušenost - s nápadem přišla má spolubydlící - že mít na balkóně čerstvou bazalku je opravdu výborné, obložený chleba s rajčetem a mozarellou k snídani chutná hned úplně jinak, pokud je v něm lísteček čerstvé bazalky. Když jsem výsledné květiny poprvé uviděl na vernisáži, hned mě napadlo, že něco takového bych si sám rád koupil.

Navíc to skupina vymyslela a naplánovala tak, že ony nádobky by z hlíny v chráněné dílně vyráběli postižení, takže by celý projekt získal i širší rozměr. Pravda, kalkulace počítá s cenou cca 1000 Kč na jednu rostlinu, nicméně to docela odpovídá místním poměrům, vše je dražší, zvlášť pokud na to sáhne člověk (a nedělá to jen stroj). Předpokládám, že adekvátní přepočet na české poměry by odpovídal cca 300 Kč (respektive 299 Kč samozřejmě). To sice není málo, ale na pěkný a originální dárek to je již relativně přijatelná suma.

Uznávám, že si jejich projekt výhru skutečně zasloužil. I když lehce jsem si zuby zaskřípal, hlavní cena totiž činila přibližně 50 000 Kč na osobu, což už nejsou zrovna malé peníze, takže si člověk nemohl nedopřát myšlenku, že si ty probdělé noci mohl buď odpustit anebo by měl také něco dostat. Takto na mě zbylo pouze množství lososových a mozarellových chlebíčků.

Pokud bych měl výsledek kurzu shrnout, tak během něj student určitě nenasbíral mnoho rigorózních vědomostí, ač se v měsíci září konalo pár přednášek na téma letem světem podnikatelským plánem, ale na druhou stranu zápolení s problémem přineslo mnoho neocenitelných praktických zkušeností především na poli práce v mezinárodním týmu, spolupráce s lidmi s výrazně odlišným zaměřením a řešení problémů. Pro mě, jako pro člověka, který se většinu základních faktografických informací a postupů poctivě a poněkud suše našprtal na VŠE to byla možnost jak vědomosti uplatnit v praxi. Výhodou toho, že sám mám již většinu studia za sebou byl fakt, že jsem mohl relativně přirozeně určovat směr, kterým se vydají ostatní studenti v business týmu, kteří lehce tápali.