Snažím se během svého pobytu alespoň trošku poznat Islandskou kulturu a místní tradice, a proto mě opravdu potěšilo, když jsem se mohl zúčastnit obřadu Ásatrúarfelagið, společnosti, která si klade za cíl udržovat víru a tradice starého pohanského náboženství a mytologie v podobě, v jaké je přinesli na Island první osadníci (křesťanství přišlo až o několik set let později).

Zatímco u nás se členové podobných společenství rekrutují především z řad mladých lidí, často navíc odmítajících hlavní proud kultury, zde se výběr účastníků obřadu dal přirovnat k relativně reprezentativnímu průřezu islandskou společností, alespoň co se do věkové struktury týče. Zastoupeni byli všichni, od malých dětí, studentů, rodin, až po seniory. Někteří působili uvolněně, jiní váženě. Někteří přišli oblečeni ve společenských šatech, či obleku jako do kostela, jiní v tradičním vikingském úboru a rohy místo sklenic. Společnost proto působila docela pestře. Celkem se dostavilo asi 40 lidí.

Struktuře obecenstva odpovídal i průběh i místo obřadu. Nejednalo se tedy o žádnou bujarou párty pod širým nebem plnou hořících ohňů, tance, omamných látek a posléze nespoutaného sexu, jak je u nás zvykem, ale o důstojný společenský večer s večeří a kulturním programem, konající se v reprezentativním společenském sále.

Obřad začali kněz a kněžka (či jak se vykonavatelé titulují) oblečeni v tradičních hábitech krátkým povídáním v islandštině prokládaným odléváním vody z rohu do stojanu se svícemi. Následně se jasně ukázala pragmatická orientace Islanďanů, protože kněží se nesnažili hladové návštěvníky zdržovat od voňavé večeře. Samotný obřad netrval více než 15 minut a po požehnání jídlu se všichni nadšeně, avšak spořádaně vrhli k připravené krmi.

Nabídka jídel poměrně věrně kopírovala tradiční islandskou kuchyni, tak jak nám jí představila na seznamovacím dni univerzita – to jest tradiční mleté uzené skopové na kyselo, tradiční skopová tlačenka na kyselo, tradiční ovčí mleté vnitřnosti na kyselo, tradiční hrášek na kyselo, tradiční červené zelí na kyselo, tradiční uzené koňské maso od kosti i s kostí (zřejmě také na kyselo), brambory (naštěstí nikoliv na kyselo), jakási játra v omáčce a krajně podezřelá bílá omáčka, též na kyselo.

Ti, kteří mě znají, vědí, že se veskrze nejedná o součásti mnou preferovaného jídelníčku. Začal jsem proto hromadou brambor s hnědou omáčkou, která mi na rozdíl od jater samotných chutnala. Naštěstí se na stole krom hlavního jídla nacházely ještě zákusky, kousky jablek ve šlehačce a šunka obalená barevným pepřem, takže jsem mohl na druhý pokus dohnat to, co se na první nepodařilo.

Kombinace jablek se šlehačkou a šunky mi připomněla zážitek z Valné hromady Mensy ČR v roce 2005, kdy se též podávalo občerstvení, v prvním chodu řízečky a moravské uzené a druhém pařížský dort. Jako člověku všeobecně známému konzumační neomezeností, mi po skončení byla svěřena důležitá úloha záchrany zbytků před vyhozením, a proto jsem si dal ještě další kolo moravského uzeného a pařížského dortu (aniž by mi bylo zle). Ale zpět k dnešku.

Pro zajímavost doplňuji, že alkohol si každý přinesl vlastní. Vhledem k astronomickým cenám jakéhokoliv alkoholu na Islandu je na mnoha méně formálních společenských akcích zvykem, že ač hostitel přichystá jídlo i další občerstvení, tak o alkohol se postarají sami hosté, každý dle svého uvážení. Někteří přišli s plechovkou piva, pár lidí si přineslo láhev vína.

Večeře plynule přešla v přestávku a volnou zábavu, někdo ještě dojídal poslední zbytky, jako já, jiní vylezli ven na mráz kouřit – jakákoliv alespoň částečně veřejně přístupná akce musí být ze zákona nekuřácká, takže kuřákům nezbývá než vylézt ven, což při zdejším počasí není žádný med – a ostatní korzovali mezi stoly a povídali si.

Po té přišli na scénu dva hudebníci, jeden s houslemi a druhý s tahací harmonikou. Původně jsem myslel, že jejich hudba má připomínat tóny, které osadníci slýchávali v desátém století našeho letopočtu a dokreslovat tak autenticitu seance, s postupem času mi však, přišlo, že se v písních objevují relativně moderní prvky a cílem hudebníků je, spíše než-li autentická reprodukce, obveselení publika. Když zazněly melodie ABBY z muzikálu Mama Mia, bylo mi jasné, že se o folklórní písně skutečně nejedná. Ale pravdou zůstává, že hráli velice pěkně a příjemně.

Po hudebnících nastoupili zpěváci z řad publika, respektive členstva, dva postarší pánové kolektivně pěli písně jejichž kvalitu ani náplň nedovedu posoudit, ani nevím, zda se jednalo o modlitbu, či o další kulturní program, protože jsem jim se svojí miniaturní znalostí islandštiny nerozuměl.

Na závěr přišel na scénu rapper. Rappeři jsou tací, kteří velice rychle a rytmicky mluví, zuřivě gestikulují a kroutí se při tom jak v záchvatu epilepsie, jedná se o cosi mezi zpěvem, recitací a hlasitým pokřikováním. Prý je dotyčný na Islandu velmi populární. Sám to ovšem nedovedu posoudit, protože popovou hudební scénu ignoruji celosvětově.

Co říkal též nevím, občas jsem zaslechl anglická slova jako Irák, Guantanámo, Bush, globalizace, terorismus, peníze, krize a podobně. Zřejmě se tedy vyjadřoval k aktuálním událostem a asi to dělal dobře a vtipně, protože většina publika se smála a nadšeně tleskala. Evidentně to ovšem nemělo nic společného s náboženstvím a mytologií.

Nakonec se na pódiu objevily dvě malé holčičky s flétničkou, respektive na pódiu již zlobily a hrály si i při předchozích vystoupeních, ale tentokrát tam stály evidentně záměrně a těm, kteří měli zájem na rozloučenou lehce zahrály a zazpívaly.

Hosté se mezitím začali pomalu vytrácet, a abych stihl poslední autobus a nemusel cupitat domů hodinu v mrazu, vytratil jsem se i já.