Někomu by mohlo přijít koupání v Severním Atlantiku na Islandu koncem listopadu jako tisková chyba, s poukazem na to, že koupání v Severním Atlantiku je báchorka, kterou straší zlé maminky malé děti, kterým se nechce do prý moc studené vany. Ale chyba lávky!
Minimálně někteří občané země, která má ve znaku býka, orlici i draka dohromady (jen ten lev chybí), si myslí, že koupání se v ledovém oceánu za mrazivé zimní a téměř polární noci je vskutku dobrý nápad. Dokonce se jich našlo tolik, že kvůli tomu otevřeli i speciální plovárnu s pláží, aby se se nemuselo do vody klopýtat po kamenné hrázi vlnolamu. Proti ostatním plovárnám navíc tato nabízí dumpingovou cenu, vstup je zcela zdarma a ještě dostanete kafe. No neberte to.
Idea je prostá. Svléknete se do plavek, nudismu tu nepřejí, a vlezete do vody, která má teplotu dobře vychlazené Coly – na pivo je už moc studená. V lednu prý dokonce teplota klesá až na cca. -4 stupně, což už se hodí spíše pro vodku nebo Colu s vodkou. Naštěstí je mořská voda slaná, jinak by se vstup musel vysekávat.
Nebyl by to ovšem Island, kdyby k A neexistovalo i B, totiž horký bazének, který má naopak +43 stupňů. Takže podle své otužilosti buďto rovnou vlezete do moře, zaplavete si, a pak si jdete dáchnout do bazénku nebo nejprve vlezete do bazénku, pak se přiblížíte ledové vodě, zjistíte, že by vás do klubu otužilců určitě nevzali a znovu vlezete do bazénku s horkou vodou, případně ten krok s mořem vypustíte úplně.
A nebo jako já, s rukama v rukavicích a šálou kolem krku, klepete kosu a zíráte, cože to ti evidentně nepříčetní lidé vyvádějí, aniž by řvali bolestí, svíjeli se, volali o pomoc, zběsile pobíhali nebo leželi paralyzovaní v křeči. S chladnou hlavou, doslova, v naprostém klidu, za hrobového mlčení dokresleného malebným šploucháním vlnek jakoby nic kráčejí po písčité pláži směrem k moři a šplíchají se mezi vlnkami, aby se ponořili a začali plavat. Nebýt nudle mrznoucí rovnou u nosu, jeden by si myslel, že se spletl a zavítal na noční koupání v Hurgadě.
Pan plavčík mi říkal, že jistým způsobe jak skutečně vlézt do vody je skočit tam z mola, ale že si pak člověk namoří i hlavu. To že by jej mohla paralyzovat křeč, ho vůbec nenapadlo. Každopádně, ve středu se do míst chystá studentská expedice. Pokud v moři nezmrznu, podám o výsledku koupání zprávu.
Čemu osud nechtěl? Na zmíněnou plovárnu jsem se šel podívat ve středu a hned druhý den, ve čtvrtek, přišel dopis všem výměnným studentům, kde jeden z nich, kupodivu Španěl, zval na společnou návštěvu zmíněného podniku. Nevím jak byste vy reagovali, ale já nedokázal nabídce odolat a hned se nadšeně přihlásil. Již deset minut před odjezdem autobusu jsem stepoval na zastávce, Španěl, téměř o proti národní zvyklosti, přišel včas, respektive tak akorát, a v šesti lidech jsme vyrazili směr Nauthólsvík. Několik dalších studentů, kteří omylem nastoupili do autobusu opačným směrem, dorazilo později.
Teplota vzduchu klesla pod nulu a moře si udržovalo solidních 1,7°C. Svlékli jsme se ve veřejné, ne zrovna vytápěné, šatně a rychle zahučeli do teplého bazénku. Tam jsme si vychutnávali teplou vodu a licitovali o dalším postupu. Na dalším postupu nebylo organizačně nic komplikovaného, zkrátka se zvedneme a vběhneme do vody. Sbírání odvahy dalo více práce než toto plánování, ale nakonec se 4 nejodvážnější včetně mě rozhodli dále neotálet.
Vyskočili jsme do mrazivého větru a pádili k moři. Ač malý záliv se nachází hned u bazénku, všichni se chodili koupat až za vlnolam. Následovali jsme je. Za vlnolamem se ovšem sestupuje k moři po mřížové lávce, která bosým tlapkám nedávala příliš prostoru k běhu. Nakonec se nám podařilo lávku sejít a vrhnout se do vody.
Co budu povídat, voda, která má 1,7°C je studená, velmi, velmi studená. Nicméně jak tomu s pocity bývá, od určité hranice už na studenosti nezáleží, respektive svým způsobem se do ní leze lépe, protože je člověku jasné, že nemá cenu se osmělovat. A tak s urputným pohledem zabodnutým na obzor běží vstříc třeskutě mrazivé vodě. Nohy snesou leccos, ty se nechají snadno přesvědčit, při ponoření po pás člověk překonává další metu studenosti a ponoření po krk již vyžaduje vagón odhodlání. Vlnky samozřejmě šplouchají a dbají na to, abyste si namočili více, než máte v úmyslu.
Ve chvíli, kdy se vám podaří zaběhnout dostatečně daleko do moře již máte pocit, že nápad se vlézt nebyl vůbec tak dobrý jak se zdálo a každá vaše buňka vás táhne pryč. Nedalo by se říci, že voda studí, spíše pronikavě bolí. Nicméně vyběhnutí na mrazivý vítr nelze nazvat zrovna úlevou. Až teprve dosažení bazénku míchá kartami. Nohy netuší, co si mají myslet, a tak chvíli hlavu přesvědčují o tom, že 40 stupňová voda dost studí. Teprve po chvíli se daří teplotní čidla znovu zkalibrovat a je možné se řádně ponořit do blaženě teplé vody.
Po takovém extempore se cítíte divně. Nedařilo se mi pocit jakkoliv uchopit. Nejprve byl člověk opravdu udýchaný a v bazénku ještě notnou chvíli lapal po dechu, rozhodně více, než by odpovídalo uběhnuté vzdálenosti. Nakonec jsem se samozřejmě vydýchal, ale zůstal podivný pocit nejistoty ve vlastním těle. Ten přešel až po delší chvíli. Kafe se podává zdarma, ale pokud mě tu něco netrápilo, pak nízký tlak.
Tento výlet jsme si dali nakonec ještě dvakrát. Při druhém pokusu se mi podařilo uplavat pět temp a mohu tak suverénně hlásit, že jsem plaval v Severním Atlantiku.
Po drobném zahřátí jsme se převlékli a vyrazili autobusem zpět, já na poštu a do školy.