V rámci studentské akce jsem se dnes dostal do zdejšího nejvyhlášenějšího nočního podniku. Nemyslím tím podnik pověsti é nabízející to, čeho je plný internet - konzervovanou vepřovou šunku, alias spam, samozřejmě - ale podnik zaměřený na to, aby své návštěvníky opil a následně je hlasitější a hlasitější hudbou přiměl vykonávat různé méně a posléze více a více nekoordinované pohyby.
Napadalo mě přitom několik zajímavých teorií jak popsat stav a chování návštěvníka tohoto klubu matematicky, ovšem nenašel jsem způsob, jak si je zaznamenat. Sice mi v kapse zbyla reklamní propiska jedné politické strany, ale v celém lokále nebyl ani jeden ubrousek nebo pivní tácek. Přibližně ve dvanáct na mě dolehl neodbytný pocit neskonale zmařeného času a znechuceně jsem odešel do deště...
Zdejší noční život je jinak pověstný a párty se často táhnou do pozdních ranních hodin. V létě vychází slunce již ve čtyři, takže do rozbřesku by moc dlouho neznamenalo. Místní kluby se vyznačují značnou stísněností, a tak vyhovují především těm, kteří mají davovou mánii nebo se jim zkrátka líbí se během tance dotýkat všemi částmi těla svých spolutanečníků. Pro přiblížení si nejlépe představte potemnělou tramvaj linky X-B (ta nejnarvanější po povodních) projíždějící za noci po hrbolaté trati kolem stavby, na které pracuje několik sbíječů. Asi tak nějak to v takovém klubu vypadá - hromada natřásajících se lidí, mezi kterými skutečně není k hnutí a do toho neuvěřitelný arytmický randál. Panák něčeho ostřejšího stojí v přepočtu tak 100 až 300 Kč. Kouřit se tam nesmí. Některým lidem se to fakt líbí, není jich málo.
Alespoň mohu v sobotu rán pohodlně prát, protože opilci vyspávají a na pračku není fronta. Odpoledne se potom perou pozvracené bundy, tak je třeba vše čisté rychle uklidit.
V této zemi mám konečně dobrý pocit z toho, že nepiji, tady je tento zvyk opravdu značná úspora. Coca-Cola není dražší než pivo jako u nás, naopak půl litr piva v hospodě stojí stejně jako menší jídlo. Tvrdší alkohol bývá ještě dražší. K tomu, aby se člověk opil, by si potřeboval hypotéku. To ovšem Islanďanům v pití nebrání a v pátek i sobotu se většinou řádně „upraví“, minimálně ti mladší.
Večer se ochladilo a cestou z bazénu mě zchladil mrznoucí déšť. V noci na sobotu sněžilo, byl docela problém ráno auto bez škrabky vyhrabat z 10 cm sněhu. Přes den zůstalo krásně a na zasněženou krajinu svítilo sluníčko, mrzlo. neděli lilo jako z konve a vše roztálo. V pondělí se počasí náramně zlepšilo, někteří Islanďané dokonce vyrazili do ulic v tričku s krátkým rukávem, většina nicméně spíše ve svetříku nebo mikince. Dokonce i já jsem si nechal svoji bundu ležérně rozepnutou. Teplota se vyšplhala na 5 stupňů a nefoukal téměř žádný vítr, vzduch byl vlahý a voňavý. V úterý již teplo nebylo a lehce pršelo, zvlášť večer. Ve středu nepršelo a bylo docela hezky, nicméně ne tak teplo jako včera, avšak dost na to, abych šel rád do školy pěšky. Dnes začalo mrznout a hustě sněžit, pár kroků venku změnilo můj vzhled na sněhuláka, teď večer již tolik nesněží, ale všechny louže zamrzly.
Zachvátilo mě doslova nákupní šílenství. Ano, i mně se něco takového může stát. Koupil jsem si za poslední týden dohromady 19 CD nebo DVD. Začalo to koupí balíku 7 cd islandské populární lidové hudby do auta, protože mimo Reykjavík rádio mnoho nenahraje, spíše se vykecává a cesta ubíhá pomaleji. Na to, že se jednalo o relativně náhodnou koupi v Bónusu, kam mě zahnala touha po limonádě, to vyšlo velmi dobře a většina cd se dala poslouchat.
Potom jsem zjistil, že na Perlanu otevřeli velikánský výprodej CD, a tak jsem neodolal a za ceny vcelku lidové (899 ISK, což je cca. 100 CZK) si koupil sadu filmů - většinou těch, které již mám více i méně legálně, avšak v horší kvalitě.
Mnohdy dochází k absurdní situaci, kdy některá „vzácná“ DVD, která v Čechách sehnat, jsou na Islandu dostupná v evropské edici i s českými titulky.
Mimochodem, už dávno neplatí, co dříve - zdaleka tu není tak draho, protože česká koruna dlouhodobě posiluje a islandská padá, některé ceny začínají být srovnatelné s Evropou: například ubytování v penzionu (mimo sezónu) se snídaní v pokoji pro dva (na osobu): 400 - 800 Kč, základní potraviny stojí řádově také stejně, maximálně dvakrát tolik, jediné, co se prodraží jsou služby. Mimo sezonu lze pořídit zpáteční letenku za cca. 6 000 Kč. Zkrátka, již to zdaleka není destinace pro boháče.
Máme na hostelu jednoho Lotyšce, či Lotyše nebo Litevce Antona. Nějak se mi ty post-sovětské pobaltské drobky stále pletou a to ač jsem se upřímně snažil do své paměti vnést řád a naučit se jména těchto tří států, jejich pozice na mapě i jejich hlavní města. Nyní mám v hlavě tři trojice údajů, ale spojení mezi nimi se opět zpřetrhalo. Dotyčná osoba je z toho horního státu, možná to tedy bude vlastně Estonec, patřící k tamní místní ruské menšině.
Dotyčný je na svůj stát patřičně hrdý. Nedokáže pochopit proč většina lidí nemá ponětí o jeho velké, významné, rozvinuté, moderní zemi a plete si ji s těmi ostatními, či ji nezná vůbec. Jeho sebejistota je někdy až úsměvná. Jednou mě natolik nabudil, že jsem nastudoval podrobnosti o Šlesvicku-Holštýnsku a hodlal zjistit, zda Anton zná německé spolkové země a případně poukázat na to, že pokud on nezná země třikrát tak velké, s dvojnásobným počtem obyvatel a pětinásobným HDP, než ta jeho (což by byla právě zmíněná Bundesland Schleswig-Holstein), těžko může chtít po ostatních, aby znali tu jeho patřičně menší a bezvýznamnější. Potom mi ovšem přišlo, že by nebylo diplomatické dělat dusno s někým, kdo bydlí na stejném patře, odložil jsem akci na neurčito a nakonec nerealizoval vůbec.
Proč o něm ale píši? Na hostelovém meetingu, měli jsme velkou sešlost kvůli rozvrhu na čištění kuchyně, se dožadoval kolektivního zakoupení žehličky. Vyvstala z toho kuriózní situace,kdy celkem tři hoši prohlásili, že by žehličku chtěli a všechny dívky svorně hlasovaly, že je zbytečná. Já, přiznám se, volil s dívkami. To mi přišlo samo o sobě legrační. Ještě legračnější ovšem bylo jeho prohlášení, že již několikrát musel jít žehlit ke kamarádům. Nejpeprnější na celé situaci ovšem je to, jak se obléká. Jeho nejčastějším oblekem je vytahané o několik velikostí větší volné zaprané bíle tričko zastrčené do velmi, velmi těsných přiléhavých vybledlých džín. Nevím jak džíny, ale tričko má svůj „vintagelook“ zcela jistě z toho, jak bylo dlouhá léta zapíráno, nikoliv protože by bylo jako „staré“ koupeno. Občas ještě nosí jakousi černou původně lesklou mikinu s barevnými obtisky. Ač mi je móda celkem ukradená i mně již došlo, že tak se dnes lidé neoblékají. Když se domáhal žehličky a slečny prohlásily, že žehlit nemusí a on odpověděl, že musí, chtěl jsem mu přátelským tónem říci, že s tím co nosí, mu žehlička opravdu nepomůže, snad ledaže by se s ní praštil do hlavy. To jsem samozřejmě také neřekl.
On je vůbec taková veskrze roztomilá existence, mluví opravdu vysokým hláskem, je mrňavý, vyzáblý, má ruské rysy v obličeji a při mluvení nekoordinovaně trhaně mává rukama kolem sebe na všechny strany. Vždy jsem se divil, že ke mně všechny holčiny z pobaltských končin byly takové přátelské. Inu jestli je tam takových chlapců většina, pak bych mohl být po estetické stránce onen jednooký (s šedým zákalem a pěti dioptriemi) mezi slepými.
Na druhou stranu však musím dodat, že jako člověk byl Anton vždy fajn, a tak jsem si nakonec nechal všechny komentáře pro sebe.
Rád bych věnoval jeden odstavec též vztahu Islandu a Velké Británie. Ještě v polovině dvacátého století patřil Island mezi chudé země a jeho hlavní zdroj obživy a prakticky jediný vývozní artikl tvořily ryby. Proto se místním vůbec nelíbilo, když britské trawlery chytaly cenné šupinatce doslova na dohled od islandských břehů. Island proto v letech 1958, 1972 a 1975 jednostranně rozšířil své teritoriální vody (exkluzivní ekonomické zóny) na 12, 50, 200 námořních mil od pobřeží. Britové toto odmítali respektovat a došlo k sériím incidentů zahrnujících trhání rybářských sítí a fyzických srážek lodí Britského královského námořnictva a Islandské pobřežní stráže. Nikdo si ovšem netroufl vystřelit. Přestože silová převaha Britů byla násobná, pohrůžka Islandu, že vystoupí z NATO a následná intervence USA přiměla Brity ustoupit. Islanďané na tuto epizodu dodnes hrdě vzpomínají jako na slavnou trojnásobnou porážku Britů v „Tresčích válkách“. Naopak obyvatelé ostrovního království tuto hořkou pilulku dosud úplně nestrávili. Tento fakt nejlépe dokumentují stránky BBC, kde dvoustránkový encyklopedický článek o Islandu jako takovém začíná větou: „Island je země, která ve dvacátém století opakovaně jednostranně rozšířila své teritoriální vody ...“
