Aiguille du Midi

Pictures

The Story

Sorry, the story is in Czech and there is no English version.

Aiguille du Midi - Peak restaurant and cable car

Byl takhle pátek krásného podzimního dne a s kamarády jsme přemýšleli, co budeme dělat o víkendu. Někoho napadla ta zajímavá myšlenka, že se podíváme pod Mt. Blanc. Tím nebylo míněno projet se oním známým tunelem pod horou, což by sice také šlo, ale zajet si do Chamonix, známého to centra alpské turistiky a lyžování.

Jak jsme se dohodli tak se také stalo. V sobotu rozumně ráno jsme vyrazili směr Chamonix. Počasí slibovalo hezký sobotní podzimní den. Na obloze byly mráčky, ale nic nehrozilo špatným počasím. Cesta proběhla bez problémů, aby také ne. Frantíci nic neponechali náhodě a do svého slavného turistického centra si postavili dálnici.

Po zběžné prohlídce městečka z kruhových objezdů se nám podařilo bez problémů bezplatně zaparkovat. To je v těchto místech docela příjemná věc, normálně je Chamonix plné, ale tento podzimní víkend se jaksi trefil akorát do hluchého místa mezi turistickými sezónami. Letní pěšáci byli již pryč, na podzim totiž jim je asi zima a počasí je nespolehlivé a pro zimní turisty ještě nebyl sníh. Ač to původně předpovědi neslibovaly, den se tvářil docela pěkně. Pravda, cestou do údolí bylo hezky jasno, nicméně v údolí samém bylo spíše lehce pod mrakem, či spíše mraky se honili kolem masivu Mt. Blancu a zastiňovaly slunce.

O cestě na Augille du Midi nikdo moc nepřemýšlel, nicméně nic nebránilo tomu jít se k úpatí lanovky podívat a okouknout ceny. Aiguille du Midi je štít pod Mt. Blancem směrem k Chamonix, má výšku 3842 metrů, až na jeho vrchol vede lanovka a z něj se mohou lidé vypravit na onen známý bílý kopec. Je to velice vyhlášená atrakce, protože pokud člověk stihne počasí, vidí okolní Alpy téměř jako na dlani. V létě tam takřka není k hnutí, lístky na lanovku se musí rezervovat jeden až dva dny dopředu, člověk musí přijít konkrétně na svůj odjezd a většinou stejně stát dlouhou frontu. Pokud si zamluví lístky dopředu a pokazí se počasí, peníze nikdo nevrací, takže si dotyčný může za svých 36 Euro prohlédnout mrak hezky zevnitř. Samozřejmě, pokud by lanovka nemohla jezdit, tak peníze asi vrátí, nicméně pokud jen není nic vidět, tak to nikdo neřeší.

S těmito myšlenkami jsem se zalíbením pozoroval fakt, že nyní je tu liduprázdno, u kasy stojí tři lidé, čekací hala je prázdná, ale vše je otevřené a v provozu. Začal jsem tedy řešit velké dilema. Faktem bylo, že tak liduprázdno tu je asi opravdu jen výjimečně. Na druhou stranu vrcholek s věží byl stále napůl v mraku a ač se mrak posouval, nebylo jasné zda se odsune nebo co se stane. Jít, či nejít, toť otázka! Nakonec jsem dospěl k tomu, že jít se zdá být jako lepší volba. Tísnění se v davech si rád odpustím, takže takováhle příležitost se asi znovu nenaskytne a stojí za to risknout oněch 36 Euro a doufat, že mrak se uráčí pohnout.

Faktem bylo, že s tímto konceptem jsem byl ve skupince osamocen, kamarádům přišla tisícikorunová cenovka za sázku na odchozí mrak značná, zvlášť když na druhou stranu údolí také jezdí lanovka, která je podstatně levnější a přitom též slibuj zajímavý výhled. Já jsem tam však již byl minulé léto, tak mě to příliš nepoutalo, navíc jezdí jen do výšky 2000 metrů. Myšlenka odtržení mě příliš nelákala, nicméně jsem si s ní začal pohrávat. Mezitím jsem decentně loboval za využití oné možnosti.

Nakonec se Martin rozhodl, že to zkusí a ostatní dali přednost levnější variantě. Dohodli jsme se tedy na termínu setkání a šli si koupit lístky. Krátkou frontu se pokoušel překazit jeden Ind, který se jal se zápalem paní pokladní vysvětlovat, co hodlá podniknout a co by potřeboval. Citát Dala Carnegieho: "ostatní veskrze nezajímá, co vás trápí a co potřebujete", by se asi měl tesat do kamene a Indům rovnou na čelo. Naštěstí ale bylo rychle otevřeno druhé okénko, takže dotyčný Ind mohl ukájet své komunikační potřeby bez zdržování ostatních.

Koupili jsme si dva lístky a za pět minut již na nástupišti koukali na přijíždějící kabinku - a to jsme tři minuty strávili na záchodě. Za chvíli jsme již v kabince v davu Japonců svištěli po drátě vzhůru na přestupní stanici. Zdálo se, že se risk vyplatil, protože mrak pokračoval ve svém ústupu a žádný další se neobjevoval. Plošina s restaurací a věží byla jasně vidět. Nakonec jsme se ale moc nerozhlíželi a po příjezdu hned přestoupili na další lanovku.

I druhá lanovka upalovala k vrcholu až zaléhalo v uších. Aby také ne! Vždyť jsme dohromady překonali výškový rozdíl téměř 3 km za nějakých 10 minut.

A už kabinka pomalu zajíždí do horní stanice. Netrpělivě stojíme u dveří a okamžitě vyrážíme na vyhlídkovou terasu. Vyběhneme několik schodů, přibližně jako dvě patra, zastavujeme se na vrcholu, nechápavě koukáme na sebe, točí se nám hlava a lapáme po dechu jako by člověk právě vyběhl Eiffelovku. 4 kilometry výšky jsou 4 kilometry, vzduch je tu opravdu nějaký řidší a těch pár rychlých kroků se jeví mnohem namáhavější. Postávám a z hluboka dýchaje mrazivý suchý horský vzduch přemýšlím, jak si může někdo takový stav navozovat dobrovolně a soustavným kouřením se přivést do situace, kdy každý rychlejší pohyb znamená kyslíkový deficit a nutnost se zastavit.

Nicméně okolí nám nedává mnoho času na postávání a přemýšlení. Výhled je doslova nádherný. Mrak zmizel a kolem nás se rozprostírají majestátní skalnaté špičky Alp skryté v ledovém kabátě, téměř pod námi se jazyky ledovce ve své zvrásněné rozpraskanosti pomalu spouštějí do údolí po svazích holé skály a kamení a zatím dole v údolí panuje krásný podzim se zelenou travičkou a krásně barevnými stromy. Na protějším svahu je názorně vidět průběh vegetace od zeleného údolí až na holé vršky, ač tedy tyto vršky ještě nedosahují zasněžené výšky.

Výhled je jedním slovem parádní. Ostré vrcholky z temného kamene kontrastují se s jazyky sněhu usazenými v každé proláklině a sedle třpytivě bíle zářícími na slunci, drobné mráčky jemně zahalují některé špičky do svých vatových polštářků a obloha je sytě modrá.

Fotografuji co se dá prakticky až do promrznutí prstů. Je tu totiž opravdu zima, teplota je hluboko pod nulou a k tomu fičí ledový vítr. Ačkoliv moje podzimní bunda a kalhoty z chytrých tkanin odvádějí výbornou práci, tak drobnosti jako chybějící rukavice a terénní sandály mi jasně dávají najevo, že jsem turista oblečený do podzimu a nikoli třeskuté zimy. Bez rukavic se dlouho fotit nedá, za chvíli člověk bolestí ze zimy ztrácí cit v prstech.

Me on the very top

Sbíháme tedy do restaurace a zjišťujeme, že za celkem lidovou cenu 2,50 Eur s ohledem na to kde jsme, si člověk může dát horkou čokoládu. Dáváme si tedy každý kelímek. Restaurace je poloprázdná, místo u panoramatického okénka sice není, ale jinde je místa dost. Čokoládu ještě zapíjíme po česku horkým čajem z termosky, ten jsem si přivezl zadarmo s sebou.

Znovu prohřátí prolézáme všechny možné vyhlídky na této úrovni. Průlez na sněhovou pláň vydlabaný skrz tři metry ledu, krásné výhledy na hradbu vrcholků kolem, ochoz kolem skalní špičky ze kterého je vidět vrchol Mt. Blancu v povzdálí a nesčetné terasy s výhledem do údolí a okolní špišky. Pohledy to jsou vskutku úchvatné, obrázky snad vyjádří více než slova. Musím se však přiznat, že unesen celkovou atmosférou jsem se nedokázal soustředit tak, abych vyfotil nějaký speciální snímek. Až bezhlavě jsem fotil vše kolem sebe.

Po chvíli vyjíždíme výtahem na nejvyšší plošinu. Opět není potřeba čekat frontu, vejdeme se do první kabinky. Výtah nás při rozjezdu doslova zašlápne do podlahy. Plošina na samém vrcholku hory nabízí úchvatný výhled na Mt. Blanc. Odsud se jeví jako takový kulatý oblý kopeček ne příliš vzdálený. Na straně odstíněné od vichru věží vysílače krásně svítí sluníčko a nefouká, takže je najednou velice příjemně teplo. Prohlížíme si hory opodál, soustavné pásy štítů táhnoucí se do dáli kam až oko dohlédne, špičky v řadách za sebou, mráčky v údolích a jazyky sněhu a ledu.

Terasa je prakticky prázdná v každou chvíli na ní není více než patnáct lidí, což vzhledem k její velikost znamená, že máte pocit, že jste tam skoro sami. Kromě svistu větru je téměř naprosté ticho. Pro dokreslení krásné atmosféry vytahujeme polystyrenové pohárky od čokolády, naléváme si do nich horký čaj, připíjíme si a zapíjíme jím čtvereček hořké čokolády, který se po doušku teplého čaje pozvolna roztéká na jazyku. Sluníčku svítí, obloha je sytě modrá a bez mráčku, Mt. blanc se tyčí nad námi ve svém zářivě sněhobílém úboru a rozeklané štíty jsou všude kam oko dohlédne a čokoláda se pomalu ve své čokoládovosti rozpouští v ústech. Idyla je dokonalá.

Klid naruší hlouček zjevivších se černých ptáků podobných kosům. Kousky chleba poutáme jejich pozornost a jak sledujeme jejich ladný let a plachtění ve větru, přemýšlíme jak může takový malý tvoreček vydržet v takové třeskuté a nehostinné zimě. Na terase vydržíme až prakticky do půl třetí, kdy se začíná s příchodem mraků ochlazovat.

Ještě znovu projdeme ostatní vyhlídkové terasy, zastavíme se v restauraci na sendvič a u hřejícího topení pozorujeme údolí a to jak mraky postupně zachvacující okolní kopce. Po dni na tom mrazu a ještě teď v takové výšce máme pocit, vyčerpání jako po dni plném sportu. Sedíme a přemýšlíme jak daleko odsud je postel.

Dolů dorážíme bez problémů. S klesající výškou mizí únava a dole má člověk pocit, že je vlastně celkem odpočatý. Shledáme se se zbytkem skupinky, který si užil den na protějším kopci, zastavíme se v několika krámech se suvenýry a obchodě a odjíždíme směr CERN.

Back to CERN 2006/2007 Picture Gallery

Back to Photo Page