Cesta začala hezky, přestalo totiž pršet, zatímco oči jsem otevřel do deštivého svítání, než jsem vyrazil, pršet přestalo, čímž se mnohé usnadnilo respektive zpříjemnilo. Na letišti jsem posnídal předražený hamburger. Ano 145 Kč za obyčejný dvojitý cheesburger ve fastfoodu mi přijde opravdu mnoho, dráž snad ani být nemůže. Ukázalo se, že to ovšem byl jeden z mých prvních dnešních omylů, v Oslu totiž mají velmi podobný za 149 korun a to norských a každá z nich stojí přes tři koruny naše.
Při čekání na letadlo jsem si všiml jedné velmi korpulentní paní. Korpulentní je možná slabé slovo, byl to jeden z těch lidí, kteří při běžné sedu tvoří uzavřený celistvý tvar. Zatímco řekněme normální člověk má při standardním posezu nohy svisle, v kolenou přibližně pravý úhel a stehna vertikálně, u této dámy tomu tak nebylo, v místě kolen se její obrys nijak nelámal, pouze se začal velmi pozvolna zaklánět aby ve výši její hlavy téměř neznatelným výběžkem přešel v ústa. Říkal jsem si, že pokud mě vedle toho posadí, pronesu něco velmi impertinentního a budu se dožadovat přesazení.
Samozřejmě, že jsem vedle toho posazen byl, no není to za trest? Jeden by si řekl že ano, ale s ohledem na to, že lístky se zasedacím pořádkem byly vytištěny ještě než jsem toto monstrum spatřil, byla to jen shoda náhod. Každopádně jsme vyměkl a neříkal nic. Naštěstí se její lipidické zásobárny rozprostíraly především dopředně a na mé sedadlo proto přetékaly pouze trošku. Alespoň jsem se zájmem pozoroval útrapy obézních lidí. Jedna nastala při podávání občerstvení. Nebylo kam sklopit stoleček, protože prakticky celý prostor od jejího opěradla až k opěradlu sedadla před ní jí byl kompletně zaplněn a proto po uvolnění pojistky stolečku se tento pouze nepatrně vychýlil. Chtěl jsem letušce navrhnout, že by takoví pasažéři stejně žádné jídlo dostávat neměli, ale i toto jsem nakonec spolkl. Jinak občerstvení u ČSA nic moc, Swiss i Air Iceland servírují lepší a vkusnější.
V Oslu jsem vystoupil a vyzvedl si všechna zavazadla, naštěstí jsem nespěchal a napadlo mě počkat a ověřit si, zda kufr vyjde. Moje letenka od začátku poutala problémy, nejprve jí nedokázali vystavit, teď uměli vydat palubní vstupenku jen na jeden let...
Letiště v Oslu lze označit za velice vkusné, líbí se mi lehký severský design a toto letiště je navržené i postavené opravdu precizně, jak s ohledem na funkčnost, tak na vkus. Jen poštovní známky tam příliš neprodávají, pošta tam svoji pobočku nemá a na známky nemají prodejci marži, obdobně jako u nás, takže se jim do jejich prodeje moc nechce. Nakonec zabral až třetí kiosek.
Můj let měl zpoždění, letadlo se prý zaseklo v New Yorku kvůli bouřce. Našel jsem tedy ono bistro se zmíněným předraženým hamburgerem a dal si alespoň o něco levnější polévku a bagetu. Hrst norských drobných, která mi při tom vznikla, se mi potom elegantně podařilo utratit v duty free obchodě za čokolády Lindt. Překvapilo mě, že tento duty free nebyl předražený, ceny byly v přepočtu dokonce o něco nižší než v Čechách v obchodech (u čokolády, ne u alkoholu).
Hala mezinárodních odletů je asi nejhezčí část letiště. Obchůdky, bary a kavárny jsou vkusně propleteny s hlavním koridorem, mezi nimi se proplétá hlavní cesta a celek díky tomu nepůsobí prázdně, bezútěšně a sterilně jako většina letišť.
Vše šlo bez problémů a nakonec jsem se posadil do letadla. Celou cestu jsem si potom povídal s jednou přátelskou norskou veterinářkou, takže mi nakonec ani nezbyl čas na vyzkoušení vymožeností palubního zábavního systému. Každé sedadlo v letadle Iceland Airu totiž mělo svoji obrazovku, sluchátka a člověk si mohl pustit leccos k ukrácení dlouhé chvíle, například Simpsony.
Pozitivně naladěn jsem vkročil na Islandskou půdu (smáčenou deštěm samozřejmě).
Bohužel o proti mému předpokladu se nezdálo, že by na mě na letišti někdo čekal, nikdo o mě nejevil zájem a po té, co jsem chvíli smutně korzoval s kufry po letišti a ptal se u informací, nezbylo mi, než zamířit sám ke stanovišti taxíků s adresou centra, kde mám rezervovaný pokoj.
Bohužel, v té době jsem nevěděl několik podstatných věcí a to především díky tomu, že na VŠE dva dny před mým odletem nešel poštovní server (ani v den odletu ráno). A tak mi nedošel od školy dopis popisující, jak se mám ubytovat, ani dopis od člověka, který mě měl vyzvednout, že to nestihne a že mám zavolat až přistanu. Zkrátka nevěděl jsem nic. A díky zpoždění letadla již nebyl nikdo v kanceláři centra, kde jsem měl bydlet a tudíž se nedalo telefonem zeptat ani tam ...
A tak jsem vyrazil taxíkem směr Keilir nevědouc, že si mám své klíče vyzvednout na letišti u agentury Securitas. To je docela praktické, kancelář mají u příletů, avšak nikoliv intuitivní, nemají tam ani logo daného centra. Taxikář cestou volal do hlavní kanceláře centra, ale jak jsem psal, nikdo tam nebyl. On tam vlastně vůbec skoro nikdo nebyl. Nakonec jsem vpadl do nějaké vyučovací hodiny, s pomocí učitele našel jednu přetahující sekretářku a od ní se dozvěděl, co mám dělat. Samozřejmě to trvalo dlouho a taxikář si to neopomněl naúčtovat. Ještě štěstí, že centrum Keilir je nedaleko letiště, řekněme 6 kilometrů, takže cesta zpět na letiště a zpět z letiště nebyla totální penězoprolití. I tak jsem ovšem místo 2 000 ISK za příjezd zaplatil 7 000 ISK, což je cca. 1 400 Kč. A to všechno kvůli tomu, že na VŠE vypadl mail server ...
Stránky centra jsou prakticky jen v Islandštině, tam se nic vyčíst nedalo. A tak jsem mohl jen uvažovat, co by se stalo kdyby, kdyby letadlo nepřiletělo o dvě hodiny později, kdyby měl buddy čas a počkal na mě, kdyby mail server fungoval, kdyby mělo centrum anglické stránky atd....
Po tom všem jsem už jen v SamKupu (od slov sám si kup) koupil chleba, máslo a sýr, vytvořil z nich obvyklou kombinaci, umyl se a šel spát.
Pokud na Islandu neprší, tak alespoň mrholí. Pokud na Islandu neprší a nemrholí, tak se k dešti, či mrholení chystá. Pokud na Islandu nemrholí, neprší a k dešti se viditelně nechystá, tak se chystá k dešti, který přijde z čista jasna. Pokud na Islandu neprší, nemrholí, ani se k dešti nechystá, a ani se nechystá k dešti z čista jasna, nutně jste se spletli a jste na nějakém jiném ostrově.
Na Islandu ovšem není velká zima, i v zimně průměrná denní teplota nespadne příliš pod nulu. Zato tam prakticky pořád fičí silný vítr a prší. Nemusí pršet dlouho, může pršet krátce a často. Ale může pršet i dlouze a pořád. Pokud prší jen občas a někdy dírou v mracích proleze sluníčko, je vlastně docela hezky.
V dnešní době inteligentních látek to naštěstí lze docela rozumě snést. Ještě, že mě teta za několik posledních let od hlavy až k patě oblékla do různých variant Goretexu, tady se to bude hodit, určitě. Vlastně jsem ani nemusel tahat těžký kufr a vozit jiné věci.
S ostatními výměnnými studenty jsem vyrazil do Reykjavíku. Místo kde bydlíme je od něj asi 40 km, ale naštěstí máme permanentku na autobus... který v sobotu jede třikrát denně. Nejprve nebylo jasné kam jdeme. Většina studentů proto nakonec zapadla do jedné putyky, kde měli pivo bez pěny za mnoho set korun. Já tam seděl chvíli, ale potom jsem další dva lidi přesvědčil, že bezcílně chodit pro Reykjavíku bude lepší plán.
Viděli jsme koncert před katedrálou, chytré racky, paní rozdávající kafe a na autobusovém nádraží super chytrou mašinku (viz fotka). Do přihrádky si zamknete svůj mobil, PDA, či iPod a dobijete si jej zatímco čekáte na autobus, každá dvířka skrývají kabely pro jiná zařízení a mají svůj klíček. Nechutně praktické, alespoň pro kohokoliv kdo cestuje nadivoko. Někdo myslel hlavou, to se nedá říci jinak.
Zatím na Islandu zuří turistická sezóna, a proto nejsou volné levné pokoje v Reykjavíku. Všichni studenti, kteří přijeli na výměnný pobyt, proto bydlí v Keiliru. To je vzdělávací centrum v části opuštěné americké vojenské základny poblíž mezinárodního letiště.
Island nemá svoji armádu a dlouhou dobu na svém území hostil dobrovolně pozvanou (ne jako u nás) americkou posádku, která bydlela v tomto relativně bezútěšném placatém cípu ostrova. Projektanti se stavbou základny evidentně nepárali a vyšili jí podle typizovaného vzoru. Ohromná, rozlehlá, autem aby se jezdilo div ne na záchod, všude jsou velká parkoviště a všude je daleko. V budovách zbyly americké vypínače a místy i americké zásuvky. Třeba ve společenské místnosti, kde je internet. Komu nevydrží počítač na baterii, má smůlu. Pokoje jsou také velké a prostorné. Ve svém pokojíku mám dvě skříně, takové ty ála komora, každou o velikosti průměrného islandského pokojíku.
Vojáci tu však již delší dobu nejsou, nevím přesně proč odešli. Budov ovšem zbylo několik set, téměř tisíc. Pár využívá výukové centrum, pár mají soukromníci, několik využívá NASA k navigaci a v některých možná někdo bydlí, jen obytných budov je asi tři sta. Nicméně většina je zamčená a opuštěná, nemocnice, kino, společenské sály, ústředí, sportovní hala, kostel, pusté a prázdné. Tím, že tu nežijí národnostní menšiny sběračů kovů a podobných, je nikdo neničí. Stojí tu jako memento dob minulých, opuštěné, zamčené, vyprázdněné, smutné, omšelé v lánech větrem bičované trávy a zničených stromů pod těžkou olověnou oblohou s rychle spěchajícími mraky. Nelze určit, jak tu jsou dlouho, beton a vlnitý plech vydrží věčně.
Celek působí bezútěšně, jako jakési město duchů, skoro jako z hororu. Zbyly radary, do nebe antény, stále bílé jsou tanky na benzín, nikdo nesebral veřejné grily, zůstala rozlehlá parkoviště a anglicky pojmenované ulice.
Poněkud nesouvisející zprávou je, že se do mě pustila opravdu šílená "rýba".