Dnes pršelo téměř po celý den. Rád usínám za deště a dnes by se dalo krásně usínat již od svítání. Proto mi ani nepřišlo škoda prosedět většinu dne u počítače při programování svého webu. Alespoň se mi podařilo jej převézt na novou technologii. Nyní díky tomu mohu publikovat své poznámky jako velice jednoduchý XML soubor, který se do podoby webové stránky převede až ve vašem prohlížeči.
Také jsem konečně zjistil jak se na sprchové baterii zapne sprcha. Je to nějaký americký „forichtung“, u kterého je potřeba zatáhnout za hrdlo baterie. Kroutil, točil a tahal jsem za všechno možné, ale pořádně vzít za hrdlo mě předtím nenapadlo. Koupání ve vaně plné vody jsem si ovšem užíval.
V pondělí nemám školu. Za to jí ovšem budu mít některé v soboty, pro ty, kteří by si mysleli, že se tu flákám. A protože bylo hezky, čtěte nepršelo (bylo zataženo a foukal vítr), vyrazil jsem na prohlídku okolí. Mnoho toho tu ovšem v pěším dosahu není, letiště, tam se však nesmí, opuštěná základna, kterou již docela znám, městečka Keflavík a Njardvík sdružená v regionu „Rykjanesbaer“ a nekonečná lávová pole.
Má volba padla na zmíněná městečka, která jsem v klikatém okruhu prošel za tři hodinky obě. Urbanisticky je na nich patrný velmi silný americký vliv, chodci tam nemají zrovna na růžích ustláno, chodníky občas náhle končí a dál nevedou, nezbylo mi tedy, než občas tlapat cestou necestou či u krajnice. Původní islandské prvky se v zástavbě prakticky ztratily, zbylo pouze pár barevných domečků, zbytek nahradily široké ulice, velká parkoviště, drive-ins a domky, které jsou sice docela hezké, vkusné, severské, ale určitě ne typicky islandské. Více asi nemá cenu psát, prohlédněte si obrázky.
Posledně jsem psal o tom, že Islanďané déšť příliš nevnímají a nenechají se jím omezovat při zábavě. Přesto mi nedá se o tomto fenoménu nezmínit znovu. Představte si „slejvák“, pořádný hustý, vydatný déšť, ne průtrž mračen nebo přívalový liják, ale zřetelný, nepřehlédnutelný, výrazný, docela dost silný déšť. Čekáte v suchu v nějakém přístřešku s úlevou, že do deště zrovna nepotřebujete chodit. Výhoda deště na Islandu je, že rychle přijde a často zase rychle odejde, takže se někdy vyplatí posečkat; pokud zrovna nespěcháte.
Nicméně zpět k tématu – venku docela dost prší. Najednou z auta stojícího na parkovišti vystoupí člobrda s telefonem u ucha a vykecává se. Nevadí mu, že se jeho šedé tričko rychle mění v tmavě šedé, jak na něj dopadají kapky deště, nevadí mu, že prší, nevadí, že mokne, pomalu chodí kolem auta, po parkovišti, po chodníku, telefon drží u ucha a povídá si.
Také rád s telefonem chodím, vždy se doma divím, kam se sluchátkem dopochoduji. Jenže doma mi neprší! Doma ze mě do dvou minut není zmoklá slepice, doma se mi při telefonování nepromáčí tričko, doma netelefonuji oblečený ve sprše.
Ano, chápu, že někdy člověk chce telefonovat v soukromí bez toho, aby se hovoru účastnili i všichni spolujezdci. Ale šokovalo mě, že dotyčného skutečně nijak neiritoval déšť. Chodil si, jak by na něj svítilo sluníčko. Přitom podloubí, kde jsem stál bylo nedaleko a místa tam bylo mnoho, jistě dostatek na soukromý hovor. Čloborda se však promenoval po parkovišti – na dešti, na hustém dešti.
Policisté na Islandu většinou vůbec nenosí střelné zbraně. Nepotřebují je. V obchodech nestojí ochranka. Pravda, RFID rámy a kamery mají, ale nikdo je nehlídá. K tomu asi není co dodat.
Islandština nezná slovo „prosím“ jako takové. Pokud něco potřebujete, jednoduše řeknete, že to chcete a nezdržujete se zdvořilostmi, není to považováno za nezdvořilé. Bylo nám to odůvodněno tím, že Islanďané vzešli z národa tvrdě pracujících navzájem se znajících farmářů, kteří neměli čas zabývat se různými oklikami a šli rovnou k věci.
Líbánky se v češtině nazývají líbánky, v angličtině honeymoon, od slov honey – med a moon – měsíc (nicméně dnes spíše ve smyslu tělesa na obloze, ne časového úseku), čili měsíc medu, neboli medový měsíc, volně přeloženo sladký měsíc. V islandštině se nazývají „měsíc obilného chleba“ (originál jsem zapomněl). Obilí tu neroste, muselo se tedy dovážet, a proto bylo dlouho velmi vzácné a používalo se jen při vybraných příležitostech. Jinak se jedly brambory, ryby a všechno možné z ovcí.
Časy se ovšem mění, dnes je i ten nejlevější chléb v Bónusu obilný a stojí podobně jako u nás. Ovšem pozor, jedná se o chleba amerického stylu, u nás srovnatelný s toastovým, klasický bochník neuvidíte.
Keilir, kde bydlím, je od Reykjavíku vzdálen 47 kilometrů po silnici č. 41. Do školy musím jezdit linkovým autobusem provozovaným soukromou firmou. Naštěstí je součástí ubytování permanentka, jinak bych se nedoplatil, jednosměrná jízdenka totiž stojí 1200 ISK (240 Kč). Cesta i s čekáním na autobus trvá asi hodinu.
Většinou autobus jezdí poloprázdný jednou za tři hodiny, jen ve všední den ráno a odpoledne jede spoj navíc. Běžně to asi stačí. Nicméně pokud se všichni mezinárodní studenti bydlící zatím zde, rozhodnou vyrazit do školy nebo z ní najednou, může stát, že se spolu s dalšími lidmi již do vozu nevejdou. U nás by si pár lidí postálo v uličce. Ne tak ovšem na Islandu. Dálkové autobusy nemají psána místa ke stání, a tak když se někdo nevejde, postojí si, ne však v uličce, ale na zastávce. Naštěstí ovšem nemusí čekat na další spoj, firma vypraví dodatečný autobus nebo minibus. Někdy přijede jen malá dodávka, jindy celý autobus, asi podle toho, co a kde mají volné. A tak včera pro dva přebytečné studenty přijel celý velký autobus.
V tomto případě mi to přijde přehnané. Avšak na druhou stranu mi je jasné, proč se Island drží na špici zemí s nejnižší korupcí.
Když mezi nás, mezinárodní studenty, dorazila větší skupina Španělů, hned se jim od těch několika, kteří tu již nějakou dobu bydlí dostalo důležité instruktáže: „pozor, pokud v jízdním řádu stojí, že autobus přijede v 19:02, musíte skutečně čekat na zastávce již v 19:02, nemůžete později, protože jinak vám autobus ujede a budete muset dlouho čekat na další!“
Na webu lze získat islandskou statistickou ročenku za rok 2007 v angličtině: Iceland in figures 2006–2007. Všem, obzvláště lidem s politickými koníčky, či ambicemi, jí vřele doporučuji. Pro zajímavost uvádím několik údajů (ke konci roku 2006):
Penzijní systém je založen na principu spořících účtů, Islanďané nemají průběžný systém, každý si povinně spoří v (nyní) soukromých fondech na svůj důchod. Když vláda liberalizovala zákony a umožnila penzijním fondům investovat v zahraničí, rázem došlo k velkému skupování cizích firem a tím pádem tomu, že pro Islandské firmy v zahraničí nyní pracuje více lidí, než kolik jich na Islandu žije.
Ekonomický zázrak posledních deseti let, kdy islandský HDP průměrně rostl o více než 5 % za rok a životní úroveň lidí se tak za tu dobu téměř zdvojnásobila, byl dán především masivní deregulací, liberalizací a privatizací. Krom zmíněné liberalizace penzijních fondů stát prodal většinu svých firem a uvolnil mnoho restrikcí na mezinárodní obchod a směnitelnost měny. Získané peníze ovšem nerozdal na pastelkovném nepracujícím, ale využil je k podpoře investic a budování infrastruktury, což přineslo své ovoce.
I přes to všechno je nicméně islandská ekonomika stále silně ovládána státem, podíl státem distribuovaných prostředků na HDP je kolem 50 % – Islanďané mají bezplatné školství i zdravotnictví. Většinu těchto služeb ovšem zajišťují soukromé instituce, kterým za občany platí stát.
I Reykjavík University je soukromá škola, ale studenti platí na místní poměry směšné školné v řádu 1000 Euro na semestr. Na české poměry je to dost, ale zde si na něj student snadno vydělá i na brigádě. Díky velice nízké míře korupce a transparentnosti zdejší malé ekonomiky systém funguje naprosto úžasně.
Jedinou skvrnou na kráse je inflace. Díky tomu jak „malá“ Islandská koruna je, myšleno co do celkového objemu měny v oběhu, s ní větší operace zahraničních firem velice snadno hýbou a politika centrální banky se tak často míjí účinkem, operace cizích firem jí doslova převálcují. Daní za to je nepředvídatelná inflace, která tento rok po období klidu a výše v řádu jednotek procent vyskočila na 14,4 % a vynesla tak i úrokové míry do závratné výše.
Proto většina Islandských firem volá po zavedení Eura a mnoho z nich jej již interně používá. Většina Islanďanů si myslí, že k zavedení Eura by se měli připojit k EU, ale politici se k tomu zatím nemají. Já se jim nedivím, s takovými výsledky bych také do EU nespěchal. Konec konců, k tomu, aby mohli platit Eurem teoreticky ani nemusejí být členu Evropské měnové unie, mnoho států také používá Americký dolar aniž by jakkoliv patřili k USA. V tichém zavedení Eura jim nikdo nemůže bránit, akorát samozřejmě nezískají hlas v ECB.