Dnes občas pršelo, někdy více, jindy méně, místy vůbec. Toto na Islandu opravdu není žádná zvláštní a zaznamenání hodná událost. Stereotyp dne narušil akorát autobus. Cestou ze školy se totiž porouchal. Řidič nic neřekl, pouze zastavil na krajnici, na chvíli vyšel ven do deště a kamarádi vzadu mluvili o páře jdoucí z motoru. Islanďané nicméně do třiceti minut přistavili náhradní autobus a jelo se dál jakoby nic.
Několik Španělů a Italů se rozhodlo vydat se na výlet na jižní pobřeží Islandu a prohlédnout si velký ledovec Vatnajökull. Nakonec se k jejich výletu nabalili další, takže jelo 35 lidí včetně mě. Sice jsem již všechna místa na dané trase projel minulý rok, avšak přišlo mi lepší jet se tam znovu podívat než-li vysedět důlek na samotě u moře v Keiliru. Nakonec se ukázalo, že to za to skutečně stálo, protože se mi v mnoha případech podařilo všimnout si a vidět věci, které jsem minulý rok přehlédl.
Vyrazili jsme v pátek ráno, respektive v poledne. Plán počítal v jedenáct, skutečně jsme odjížděli po dvanácté, italsko-španělské organizační jádro bylo jasně znát. Počasí nám nepřálo ani trošku, nastavilo vyloženě ultra hnusnou tvář. Hustě pršelo a foukal velmi silný vichr, takže kapky létaly spíše vertikálně, než padaly dolů, o padání se upřímně nedalo vůbec mluvit, vzduchem se všemi směry pohybovalo velké množství vody, které spolehlivě namočilo cokoliv vystoupivší z úkrytu. V Keiliru u některých budov napršelo na parapety oken zespoda (vítr ženoucí se proti stěně unášel kapky deště nahoru, nikoliv že zateklo, budovy jsou bytelné, ale skutečně namokla spodní vnější strana parapetů), to že za deště namokne parapet mi přijde normální, to že může napršet i na jeho spodní stranu mě ovšem poněkud překvapilo a to že vítr může ze země zvednout můj kufřík při cestě poněkud otravovalo.
Každá skupinka si obstarala vlastní auto. Já byl přičleněn k bandě 4 Francouzů, kterým ani jednomu správně nefungovala kreditní karta, takže objednání auta zbylo na mě. Díky tomu se mi podařilo zamezit jim v řízení auta, nepůsobili totiž příliš důvěryhodně, krom toho sám moc dobře vím, jak Francouzi řídí (ve Francii musí do středu kruháčů stavět velké kameny, aby někteří řidiči nejezdili přes středový trávníček přímo). Jeden Francouz si to v pátek ráno rozmyslel a nakonec nejel, ale protože se nám ho podařilo přinutit zaplatit společné výlohy, tak to byla spíše výhoda, vešli jsme se tak do auta velmi pohodlně.
V půjčovně na nás vyšlo Hunday i30, do kterého se 4 lidé i s věcmi naskládali akorát. Druhá skupinka mající objednanou stejnou třídu dokonce získala Megane Grandtour, což jsem jim ze začátku tiše záviděl. Posléze se to ovšem neukázalo být taková výhra, neboť Megane měl automatickou převodovku a díky tomu výrazně větší žízeň. A to se při 1250 km, které jsme za ony 3 dny ujeli znatelně projevilo, my jsme jeli za 6,7 l/100km (na Islandu se při maximální rychlosti 90 km/h jezdí úsporně) a projeli 84 l benzínu.
Naštěstí se ukázalo, že počasí svůj páteční uvítací exces bralo jako předčasnou splátku hnusnosti za další tři dny a díky tomu zbytek víkendu vyšlo mimořádně, skutečně mimořádně krásně. Většinu výletu jsme absolvovali za sluníčka pod modrou oblohou a realisté jako já, kteří si na Island vůbec nebrali sluneční brýle trošku zanaříkali. Na pěší výlety takové počasí bylo vyloženě dělané.
Náplň vezmu již jen stručně a odkáži vás na fotky, které poví mnohem více. Viděli jsme mnoho vodopádů, vyhlášená skaliska u Víku, bohužel již opuštěná ptáky, tentokráte omývaná obzvláště rozzuřeným mořem, pro mě suchozemce, se jednalo o velice úchvatnou podívanou, ohromnou plejádu různých stylů krajiny pobřežního pásu - úrodné louky, pustá pole černého sopečného popela, černé písčité pláže, rozlehlá kamenitá pole porostlá tlustým stříbřitým mechem, lávová pole plná bizarních temných výčnělků, pustiny naplavenin ledovcových řek, skaliska ve všech možných i méně možných tvarech, prošli se po rozeklaném ledovci, viděli ledovcovou lagunu, mnoho rozbitých ledových ker vyplavených na černou písčitou pláž a udělali se větší procházku národním parkem Skaftafel.
Obzvláště procházka po ledovci, museli jsme zaplatit za mačky a průvodce, a procházka hřbitovem vyvržených kusů tajícího ledu na černočerné pláži představovaly naprosto neuvěřitelnou podívanou plnou obdivuhodných tvarů nesrovnatelnou s ničím, co znám.
Viděli jsme i racka oddaně čekajícího na smrt. Nebohý pták, kterého asi semlela ranní mořská bouře a moře vyvrhlo – peří měl úplně zplihlé a plné písku, snažil se si je sice zobákem pracně vyčistit, avšak bezvýsledně. Vypadal jako zmoklá slepice, oddaně seděl na pláži a mnoho se nehýbal. Teprve, když k němu člověk přišel na jeden krok, otráveně na něj zavřeštěl, udělal dva vratké úkroky stranou, roztáhl svá pocuchaná křídla proti větru, sám usoudil, že dnes již asi nikam neodletí, opět je složil, znovu si sedl a oddaně hleděl k moři vstříc svému poslednímu přílivu.
Na zpáteční cestu nám jeden místní ochotně poradil velice zajímavou zastávku – první geotermální bazén na celém Islandu postavený na začátku dvacátých let dvacátého století. V té době ještě Island rozhodně nestál na stupíncích ekonomických vítězů, spíše naopak, a tomu odpovídalo i pojetí plovárny. Víceméně se jedná o jednoduchou betonovou přihrádku u skály, celou jednu stěnu a polovinu dna bazénu tvoří skalní původní masiv, část teplé vody do něj dokonce stéká právě z tohoto masivu ve formě malého vodopádku a část přivádí rezavá roura z nedalekého pramene. Oficiálně byl provoz koupaliště ukončen asi před dvaceti lety, ale protože na Islandu, jak jsem již jednou zmiňoval, nemají národnostní menšiny sběračů kovů ani jiné jim podobné, nikdo neukradl železné schůdky ani potrubí přivádějící vodu, a tak bazének, vlastně spíše bazén, má 25 metrů, zůstává stále použitelný. Stěny samozřejmě trošku obrostly řasami a převlékárny zchátraly, ale to možná ještě více podtrhuje přírodní ráz celého místa. Samotná plovárna se nachází v krásném zeleném údolí plném vodopádů, a proto je zážitek z koupání v přírodě opravdu bohatý. Plovárnu opomíjenou většinou průvodců naleznete u malého městečka Raufarfell na silnici 242, vydejte se po její delší odbočce směrem do údolí a pokračujte až do jejího konce. Na jejím konci stojí nová plovárna, dnes již také zavřená, odložte auto a dále pokračujte pěšky po pěšince hlouběji do údolí proti proudu řeky, cestička povede kolem skalní stěny. Plovárnu nelze minout.
Při řízení mě poněkud vylekali sebevražední racci. Takový sebevražedný racek si sedne na silnici, nejlépe někam ku středu, asi protože je silnice od slunce hezky rozehřátá, a hodlá na ní sedět stůj co stůj. Když se k němu přiřítí auto, tak na něj akorát nazlobeně kráká, jak to že si jej dovoluje otravovat. Ne že bych byl nějakým zastáncem práv racků, každému patří, co jeho jest, ale takový nazlobený sebevražedný racek je poměrně velký a pojištění nepokrývá škody na autě způsobené srážkou se zvířetem.
Spali jsme v klasickém islandském spacákovém hostelu, kde pro snížení ceny není nabízeno povlečení, pouze postel a člověk si má přivézt vlastní spacák. Ten tu ovšem nemám, zvažoval jsem sice jeho přívoz, ale zkrátka se už opravdu nevešel. Samozřejmě bych si jej mohl i koupit, ale dobrý spacák není zároveň levný spacák. Stále jsem však ještě Čechem, a tak jsem vyimprovizoval jiné řešení, do kufříku o velikosti letadlové kabinového zavazadla se mi s jistou dávkou dupání podařilo nacpat všechny lůžkoviny – polštář, prostěradlo i deku z Keiliru, obzvláště naducaná deka z mikrovláken projevila velkou možnost komprese – a tak jsem si, k závisti všech ostatních, hezky pospal v peřince. Až jsem po těch všech stovkách kilometrů řízení spal jako zabitý.