Reykjavík University je mladá – dnes slavila deset let od svého založení. Za tuto krátkou dobu se ovšem stala druhou největší univerzitou na Islandu s 1 600 studenty, co do velikosti jí předstihl jen zdejší matador, Islandská univerzita, která byla po dlouho dobu jedinou státem povolenou univerzitou v Reykjavíku. Po liberalizaci školství v devadesátých letech se vyrojily další školy, většinou oborově zaměřené, RU je jediná nová všeobecná univerzita a zhostila se svého poslání skutečně s maximální vervou. Jedná se v mnoha směrech o školu amerického střihu, člověk respektive student si ihned všimne, že škola je zde kvůli němu a nikoliv jako u nás, kde je studentovi jasně dáno najevo, že on je to nutné otravné zlo, které musí být na škole s největším sebezapřením trpěno. RU otevřela nové moderní studijní programy, mnohé zaměřené na prohlubování zaměstnání při práci, většina z nich jasně související s moderní praxí a v trendy daném oboru. Díky tomu se jí podařilo nabral relativně velké momentu a vzbudit silnou odezvu, jeden místní se mi svěřil, že pro mnoho mladých Islanďanů je nyní studium na RU prestižní záležitost a fakt, že musí platit školné (cca. 25 000 Kč na semestr) považují za klad, který je odlišuje od těch, kteří chodí do „socka“ školy zdarma. Univerzita ovšem nežije jen ze školeného od státu dostává dotaci na hlavu jako ostatní univerzity na Islandu a školné je pro ni jen jakési přilepšení.
Oslava deseti let od založení se nesla v uvolněném duchu, každý dostal párek v rohlíku, někteří dostali i více párků, například já čtyři, chipsy a Pepsi, vystoupila paní rektorka, velice energická dáma ve středních letech, studenti z tanečního kroužku, všude visely balónky a nakonec se všichni podělili o velký čokoládový dort. Zkrátka, člověk ušetřil za oběd a ještě odpadl kousek vyučování.
Mé celkové dojmy ze školy jsou vynikající. Vybavení se doslova nedá s našimi vysokými školami srovnávat, v ČR by na srovnatelné úrovni bylo vybavené snad jen konferenční centrum v pětihvězdičkovém hotelu, nikoliv škola. Vše je moderní, z principu nové, velice pěkně vymyšlené a velmi pohodlné, pro některé aktivity si škola pronajímá standardní komerční kancelářské prostory, běžné židle v učebnách jsou ve skutečnosti relativně velmi pohodlná kancelářská křesla se síťovým opěradlem, výškovým nastavením a houpacím kloubem a každá učebna je samozřejmě vybavena projekční technikou. Administrativa i služby se snaží vyjít se vším vstříc. Všichni učitelé, které mám na své předměty, mají nějakou významnou zahraniční a praktickou zkušenost, mnoho z nich učilo v USA, většina z nich pracovala dříve na nějaké významné pozici ve firmě, ať již na Islandu nebo někde jinde. Ne jako u nás, kdy ve škole krom několika idealistů zbudou Ti, pro které v praxi není místo.
Pravidelně sem jezdí hostovat profesoři z amerických škol, často je to potom tak, že člověk má jeden předmět tři dny za sebou od rána do večera, aby z návštěvy hosta vytěžil co nejvíce, pravidelně všem chodí pozvánky na snídaně s různými lidmi z praxe nejen z Islandu a podobně.
Po té, co jsem na několika místech svého blogu věnoval mnoho slov popisu počasí a dostalo se mi odezvy, že se mám více otužit, což mi přišlo spíše jako nepochopení zoufalého stavu místní mizérie, se počasí rozhodlo ukázat svojí vlídnou tvář. Poslední týdny se daly označit za relativně velmi pěkné. Respektive konec srpna nebyl nic méně než úžasný, několik dní v kuse svítilo sluníčko a celkově bylo velice příjemně. I začátek září se nevybarvil špatně, sice minimálně jednou denně pršelo, ale to již po proběhlé aklimatizaci považuji za normu, tím se nenechám rozházet, ale celkově spíše nepršelo a hodně svítilo sluníčko.
Na tento víkend připravila studentská asociace výlet na jeden opravdu zajímavý kout Islandu – Ostrovy Západních Mužů. Jedná se o nejjižnější část Islandu, ostrovy u ostrova. Většina z ostrůvků je relativně mladá se stářím v řádu tisíců let, nejmladší ostrov má sotva 40 let.
Jméno souostroví získalo po té, co se na něm ukryli otroci, kteří uprchli Vikingům, protože Vikingové nakradli otroky v Anglii, čili na západ od původního domova, říkali jim západní muži. Útěk otrokům ovšem mnoho nepomohl, Vikingové je našli a pozabíjeli, aby nemohli utéci znovu.
Většina ostrovů jsou akorát kusy skal trčících z moře, jen jeden z nich je obydlený a ani ten není zrovna rozlehlý, na délku má něco přes 6 kilometrů, tvoří jej dva sopečné krátery, několik skal pochybného původu a láva a popel rozsypané kolem nich, nyní zarostlé travou. Na ostrově vítr průměrně nefouká jen čtyři dny v roce, naopak když fouká, tak to stojí opravdu za to, nejvyšší naměřená rychlost větru na ostrově byla 220 km/h podle vzhledu čehokoliv na ostrově je jasné, že opravdu silný vítr není nic neobvyklého, cokoliv stojícího volně je zatíženo doslova hromadami kamení.
Do roku 1973 byla na ostrově jen jedna sopka, potom vznikla druhá a zničila při tom procesu kousek městečka proudem lávy a celé městečko zasypala 5 metry škváry a popela. Obyvatelé se ovšem nevzdali, město během necelého roku opět vyhrabali a začali žít jako dříve, to jest lovit a zmrazovat ryby. Dokonce po dvě desetiletí využívali tepla z vyvržené lávy k vytápění domů.
Ostrovy nabízejí vskutku dech beroucí podívanou, kombinace strakatých sopečných rozeklaných skal, zelené trávy a modrého moře vytváří skutečně velice exotickou podívanou, která se jen obtížně dá srovnat s něčím jiným. Tolik protikladů se na tak malé místě vidí jen opravdu výjimečně.
Na ostrov jsme připluli v sobotu kolem třetí hodiny a hned započali autobusovou prohlídku. Přišlo mi trošku směšné po ostrově, který má všeho všudy 6 kilometrů na délku a 3 kilometry na šířku jezdit autobusem, ovšem je asi pravda, že při hnusném počasí by ťapání v dešti bylo veskrze otravné. Nám ovšem nepršelo, počasí vyšlo skutečně krásné, svítilo sluníčko a foukal vlahý mořský větřík. Za tři hodiny se nám tak podařilo shlédnout většinu hlavních atrakcí ostrova, dokonce i vlézt do novějšího ze dvou kráterů. Nedostali jsme se ovšem ani na jednu z vyšších skal, což mě mrzelo.
Následovala večeře formou ogriluj si co můžeš, respektive ogriluj si co máš. Naštěstí se nám podařilo včas zajít do krámu, a tak bylo co grilovat. S krámem se pojí ještě jedna příhoda, když se policajtům nedařilo nám vysvětlit jak do krámu dojít, raději nás, tedy mě a jednu slečnu se kterou jsme krám hledali, do krámu přímo odvezli. Večer začalo pršet, víceméně hned po té, co většina lidí dojedla večeři, to bylo samozřejmě lepší než, kdyby začalo již před večeří, protože gril stál na zahradě, ale zahnalo to všechny účastníky na chodbu našeho hostelu, kde pokračovali večeři konzumací alkoholu a hlučením. Naštěstí ve dvanáct, to jest o půlnoci, ano o půlnoci, otevřel jediný místní bar a většina chlastu chtivých se přesunula tam, dávající mi tak možnost se umýt a jít spát.
To je něco co nechápu. Před odjezdem na Island jsem se těšil, že do této země s předraženým alkoholem a špatným počasím vyrazí lidé, kterým jde o něco jiného, než o to opít se do bezvědomí. Ovšem minimálně, co se většiny výměnných studentů týče, jsem se šeredně spletl. Část dávala již během prohlídky ostrova jasně najevo, že to je jen nutné zlo na zabití času před tím, než se budou moci „upravit“, což s ohledem na to, jak je dosud znám nebyl překvapivý postoj. Mnoho lidí tedy ve zmíněném baru posečkalo až do zavírací hodiny někdy kolem šesté ráno a potom spalo s bolehlavem až do odjezdu. Trošku mi uchází pointa toho, proč platí 6 500 ISK (1 300 Kč) za to, že se budou moci opít někde jinde než v Reykjavíku, když si stejně ráno nebudou pamatovat, co dělali a kde kde chlastali, takže chlastání doma by jim vyšlo nastejno s nižšími náklady. Vlastně nevím, proč raději rovnou nezaplatí například mně, za to abych je přetáhl baseballovou pálkou po hlavě. Udělám to milerád, také si nebudou nic pamatovat a také je bude druhý den bolet hlava.
Oficiální program v neděli kvůli zmíněným chlastačům začínal až ve dvě, já samozřejmě vstal dříve a vyrazil na vlastní pěst na jedno ze skalisek. Většina skalisek uzavírajících zátku je totiž výrazně vyšších než zbytek ostrova i samotné krátery a poskytuje tak opravdu krásný výhled. Cesta odpovídala popisu v průvodci a místy člověk téměř lezl po skále za pomoci lan a řetězů. Výhled ovšem opravdu stál za to.
Ve dvě hodiny nám promítli film o historii ostrova a potom již následoval odvoz zpět na trajekt. Ač to z kina k trajektu bylo něco kolem čtyř set metrů, vezl nás opět autobus. Přišlo mi to hloupé, ale hodilo se mi to, zapomněl jsem si totiž v autobuse včera večer svůj batůžek a takto se mi jej dnes podařilo bez problému vyzvednout. Na to že v něm nosím peněženku i doklady jsem noc strávil překvapivě klidně, po ověření, že na víkend nemá autobus nikdo další objednaný mi přišlo, že tady se opravdu není čeho bát.
Cestou zpátky došlo na „mstu abstinenta“. Počasí se totiž odpoledne rapidně zhoršilo, zatáhlo se, ochladilo se, znovu začalo pršet a hlavně začal fičet prudký vítr, který velice razantně vzedmul moře. Téměř tříhodinová cesta trajektem se tak pro mnohé sotva vystřízlivělé pijany stala těžkým očistcem, loď se na moři houpala ze strany na stranu, nahoru i dolů, místy tak prudce, že se stání bez držení stávalo obtížným. Většina post opilců se tedy v kavárně bezvládně složila na zem a s mrtvolně bledým nepřítomným smrtelným odevzdaně výrazem čekala na konec cesty. Já se nejprve nadšeně procházel po lodi a užíval si zajímavého pocitu, kdy najednou například dveře před kráčejícím člověkem na poslední chvíli nečekaně uhnou stranou a on vrazí do futra. Potom mě ovšem napadlo si jít číst, ale tu se ukázalo jako špatný nápad. Velice rychle začalo být nepříjemně i mně, sice mi nebylo zle, ale dobrá nálada byla ta tam.
Dnes se jako poslední skupina stěhujeme z Keiliru. Ač sám nemám tolik věcí a asi bych se zvládl celkem snadno přesunout autobusem, nedalo mi to a objednal jsem si na tento den auto. Můj business plán spočíval v tom, že se najde více lidí, kteří se raději nechají svézt a podělí se o cenu auta a díky tomu budu mít možnost se večer nebo během dne jet podívat na nějaké zajímavé místo v okolí, aniž bych musel platit celé auto sám. Zásadním bodem úvahy byl fakt, že s opuštěním Keiliru by měl člověk vrátit kartičku na autobus a poslední cestu autobusem si zaplatit sám, což při relativně vysoké ceně jízdenky znamenalo, že při svezení osmi lidí autem by cena jízdenky odpovídala ceně auta, díky čemuž jsem předpokládal, že svézt bude chtít každý.
Nejprve se zdálo, že plán zkrachuje, protože většina Španělů prohlásila, že raději ukradne permanentku na autobus a pojede zadarmo aoutobusem, jeden dokonce řekl, že než aby zaplatil 12 Euro za auto, že je raději prochlastá (za 12 Eur si tu v baru koupíte dvě piva). Chtěl jsem mu říci něco o tom, co si myslím o inteligenci lidí, kteří s tímto životním přesvědčením jezdí na Island, ale pak jsem si to rozmyslel.
Protože za půjčení na jeden den je relativně velký příplatek, byl rozdíl v ceně aut zanedbatelný a jen za pár Eur navíc o proti miniaturní třídě, což bývá Toyota Yaris nebo Hyundai Getz, jsem si tak mohl objednat auto v třídě Opel Astra 1.6 Combi, což mi na stěhování přišlo rozumné. V půjčovně si to ovšem rozklíčovali po svém a dali mi klíčky od Hyundai Sonata (sedan). Je pravda, že velikostí to rozhodně není malé auto. Nevím zda také měla motor 1.6, nicméně určitě měla automatickou převodovku a akcelerace tak rozhodně nepatřila mezi její silné stránky, při důrazném zadupnutí plynu do podlahy sice převodovka podřadila, ale ve výsledku se to projevilo jen velmi výrazným hlukem motoru, rychleji se nejelo.
Auto jsem vyzvedl v Reykjavíku, půjčovna je totiž hned vedle autobusového nádraží a pro mě tak bylo snazší jet do Reykjavíku, než dojít na letiště, kde je také půjčovna, které je sice o 40 km blíže, ale prakticky nedostupné jinak než pěšky. Cestou zpět do Keiliru se mi podařilo udělat několik fotek krajiny, bohužel ovšem zklamalo počasí, začalo pršet a fičel silný vítr. Potom jsem naložil své věci, kufry jednoho člobrdy, který mě měl školu ráno a poprosil jen o odvezení věcí a jednu Polku i s věcmi. Jelikož v hostelu mi ráno řekli, že pokoje budou až od pěti, nemělo smysl spěchat, a tak jsme se všemi kufry vyrazili na prohlídku přírody kolem místa, kde jsme tři týdny bydleli. Pro pěšáka se jednalo o bezútěšnou prázdnou pustinu, ačkoliv v okolí je mnoho k vidění, například ptačí kolonie, první maják, termální prameny a lávové pole se sopkami na předělu kontinentálních desek. Vše je ovšem beznadějně daleko pro pěšího turistu. Takto se ovšem jednalo o opravdu krásnou a příjemnou prohlídku. Více asi napoví album.
Nakonec se během našeho toulání ozvala ještě jedna studentka, která si nejprve myslela, že si věci odveze autobusem nadvakrát, než zjistila, kolik její věci váží. Naložili jsme jí k tomu co již v autě bylo, Sonata skutečně je velké auto, a vyrazili do Reykjavíku.
Mezitím mě napadlo, že by bylo možné jet večer do Modré laguny, což je velmi proslulé geotermální koupaliště, kde navíc studenti Reykjavik University mají velkou slevu. Nápad se samozřejmě líbil a nebyl problém sehnat další lidi do auta, takže se mi nakonec podařilo dosáhnout dostatečného vytížení k úhradě nákladů a ještě se náležitě vykoupat.
Dnes bylo extra hnusně, pršelo a foukal vítr celý den, cesta do školy, která mi trvá třicet minut pěšky, tak nebyla zrovna příjemná.
Co se mého nového bydlení týče, bydlím v domě, který je přes léto penzionem pro turisty a přes zimu penzionem pro studenty. Rozdíl je v tom, že v pokojích je v zimě méně postelí a více stolů. Můj pokoj má 8 čtverečních metrů, na patře je celkem 6 pokojů a společné sociální zařízení. Samotný relativně malý a starý, nicméně dobře udržovaný, domeček má 3 patra, respektive přízemí a dvě patra, v přízemí je navíc krom pokojů a sociálního zařízení ještě prádelna, kuchyně a společenská místnost v zimní zahradě (proskleném přístavku). Ve srovnání se Švýcarskem a potažmo i Německem jde tedy markantní zhoršení komfortu při relativně vysoké ceně (360 Euro).
Pro případné zájemce a korespondenci nebo návštěvu, má adresa je:
Tomáš Kubeš
Egilsborg Guesthouse, room 12
Þverholt 20
105 Reykjavík
Iceland
Poznámka: písmenko Þ se čte a v případě nouze i píše jako th (s anglickou výslovností).
Islanďané jsou automobilisté. Cestou do školy musím přejít hlavní bulvár, který má 9 pruhů – čtyři ven z centra a pět směrem do centra, jenom fyzicky překráčet takovou autostrádu trvá docela dlouho. Islanďané žijí podobně jako Američané – na silnici. Cestou do školy jsem při přecházení zahlédl dámu, která při čekání na červené telefonovala z mobilního telefonu, který si držela u ucha, kouřila a popíjela z porcelánového hrnečku kávu.
Káva je tu vůbec zásadní věc. Dokonce to došlo tak daleko, že vyšší ročníky mají na univerzitě kávu zdarma. V místech, kde mají hodiny vyšší ročníky, alespoň ty ekonomické, jsou automaty na kafe jaké známe i u nás, jen se do nich nemusí házet korunky, stačí zmáčknout knoflík. Nedalo mi to. První den po objevu tohoto zázraku jsem si dal během půldenní přednášky 7 horkých čokolád s extra porcí mléka.
Toto je krátká noticka vztahující se zpět k mému prvnímu dni a lapálii s hledáním klíče a jízdě drahým taxíkem z letiště a zase zpátky. Při povídání s dalšími studenty jsem totiž zjistil, že dvě holčiny z Německa zažily přivítání ještě krušnější a nepříjemnější.
Na rozdíl ode mě se jim podařilo sehnat ubytování přímo Reykjavíku, což by se mohlo na první pohled zdát jako výhra. Tato výhra měla ovšem jeden háček, vzhledem k ceně pracovních sil tu běžné penziony nemají stálou recepci, ve většině případů dokonce nemají vůbec žádnou recepci a majitel, často bydlící mimo, občas přijde omrknout situaci. To milé slečny nevěděly a neujasnili si proto, jak získají po příjezdu klíč.
Smutná odpověď zní: „po příjezdu v sobotu večer – nijak.“ A tak jim, neznaje nikoho zdejšího, nezbylo než sehnat přístřeší jinde na vlastní pěst. Jednu noc strávily v hotelu, což je vyšlo na nekřesťanských 20 000 ISK, v srpnu zuří vrcholná turistická sezóna a každý ždímá peníze, jak to jen jde, respektive ten kdo neždímá, nemá o víkendu volno, a druhou noc pro úsporu peněz v hostelu Armády spásy. Armáda spásy se na Islandu zabývá tím samým, čím kdekoliv jinde, takže její hostel není ani luxusní, ani neposkytuje noblesní společnost. Navíc na Islandu ani Armáda spásy zadarmo nehrabe.
Ve světle tohoto zjištění se nutnost jet taxíkem z letiště do Keiliru, zpět na letiště a zpět do Keiliru zdá jako relativně bezbolestná zkušenost.
Dnešní večer se rozhodli místní výměnní studenti ozvláštnit a uspořádali párty národních pokrmů. Mně to ovšem nikdo neřekl dostatečně včas, a tak jsem nestihl nic připravit a tudíž se lehce svezl a najedl na cizí účet. Snažil jsem se proto jíst ohleduplně a nikoliv tak jak mám ve zvyku, zvlášť když je jídlo zdarma.
S vařením se nicméně nikdo vyloženě nepřetrhl a většina jídel patřila spíše mezi jednodušší, saláty, kaše, těstoviny, omáčky, palačinky, chlebíčky a podobně. Mnoho z nich mi však opravdu chutnalo a celkově šlo velice příjemný zážitek. Nějací Češi usmažili bramborák, bramborák se mi podařilo samozřejmě poznat spolehlivě, nicméně to že je českého původu mi řekl kamarád až později, tak ani nevím, jak vypadali jeh autoři. Nevadí.
Jeden Islanďan donesl i proslavenou místní specialitu, zkaženého žraloka – vezme se maso mořského žraloka, zahrabe se do písku na pláži a za dva měsíce, ve stavu kdy má odér jako na slunci uleželý Romadúr, či Olomoucký tvarůžek, se znovu vyhrabe a podává nic netušícím turistům. Protože žralok vylučuje kůží, je podkožní vrstva masa nasáklá močovinou, která masu po dostatečném tlení a rozkládání se dodá odér českého nádražního pisoáru. Po párty, na které se žralok podával, mi nezbylo než si vyprat oblečení. Ač jsem sám nepozřel ani kousek, všudypřítomný zápach, který zaplnil místnost po otevření krabičky, jsem si v tričku odnesl na pokoj v množství více než hojném. Tím se ztratilo kouzlo nekuřácké párty, stejně se muselo prát.