Jednoho krásného pátečního večera se mi přihodilo, že ač jsem již všechny plánované řidičské úkoly splnil, zůstalo mi k dispozici vypůjčené auto zaplacené až do sobotního poledne. Protože průměrná životnost auta v islandské půjčovně nepřesahuje rok a výše půjčovného díky tomu dosahuje astronomických hodnot, přišlo mi naprosto nezbytné vymyslet na sobotní dopoledne pro auto rozumné využití a vyždímat zaplacené půjčovné do poslední kapičky.

Volba padla na návštěvu geotermální elektrárny Hellisheiði a přilehlého geotermálního pole asi 30 minut jízdy na východ od Reykjavíku. Již několikrát jsem kolem projel cestou na jiný výlet a vždy mě náramně lákalo podívat se na tu věc z blízka. Autobus tam nejezdí a předběžným odhadem to krásně vycházelo akorát na dopoledne.

Když se mi kolem desáté podařilo vysvobodit auto z nánosů nového sněhu směle jsem vyrazil po silnici číslo 1 vstříc vycházejícímu slunci. Na cestě ležel rozježděný sníh a i přes pneumatiky vybavené ocelovými bodci se kontrolka smyku rozsvěcela povážlivě často. Relativně čistá obloha, zasněžené kopce a vycházející slunce nicméně slibovaly nádherný den a cestu se mi i přes zhoršené jízdní podmínky podařilo zvládnout bez problémů.

Poněkud mě ovšem zarazilo, že ač jsem podle emblémů zaparkovaných aut byl na místě jediným turistou respektive nezaměstnancem, v návštěvnickém centru panoval horečný ruch. Místo jedné ospalé a za pultem sedící recepční po vstupní hale energicky pobíhalo několik lidí plně zabraných do jakési svého díla. Chvíli jsem si zvídavě prohlížel nápaditě a vkusně provedenou vstupní halu a dekorace technického rázu, než se mě sama od sebe ujala starší paní s kartičkou průvodkyně a osobně mě zavedla do interaktivní expozice, ukázala mi přes sklo turbíny a generátory a ochotně zodpověděla zvídavé dotazy. Například mě šokovala tím, že centrální vytápění na Islandu vodu nerecykluje, studená voda z radiátorů se místy využívá k rozmrazování silnic a v závěru vypouští do moře. Do systému se posílá ohřátá voda přímo z řeky bez jakýchkoliv dalších úprav a nerozlišuje se, zda nakonec poteče do kohoutku nebo do radiátoru.

Vím, že na Islandu je vše menší a přístup osobnější, ale takto osobní a přátelský přístup v návštěvnickém centru mě vskutku maximálně překvapil. Cítil jsem se velice poctěn a v duchu se chválil za nápad vyrazit zrovna sem. Provedení samotné expozice mi přišlo nadmíru povedené a mohu jí vřele doporučit k návštěvě.

Jeden z mých dalších dotazů směřoval na to, proč se v horním patře u vyhlídky na strojní zařízení nachází několik stolů s bílým ubrusem a mnoho lahví vína. Odpověď mě poněkud překvapila, prý se chystá velká událost, spuštění dvou nových turbín, na které přijede sám pan prezident a delegace dalších významných hostů. Tomu se říká náhodička! To mě náramně zaujalo a začal jsem v hlavě snovat ďábelský plán.

Po skončení prohlídky a vřelém poděkování průvodkyni, jsem zamířil zpět do jednoho z koutků interaktivní expozice a s předstíráním maximálního zájmu se pustil do studia připravených prezentací. Předstírání nakonec ani nebylo potřeba, protože zpracování i náplň materiálů šlo označit za skutečně výbornou, a tak jsem se skoro na hodinu ponořil do vyprávění o historii využívání geotermální energie a místní flóře. Expozicí mezitím procházelo čím dál tím více lidí. Ve tři čtvrtě na dvanáct mě již postávání v koutku omrzelo a vylezl jsem na vnitřní terasu u stropu vstupní haly a se zájmem pozoroval, jak se parkoviště zaplnilo auty a přízemí haly lidmi. Nikdo si mě nevšímal, ani dva vážní pánové, kteří stáli ve druhém patře u schodů. Zůstal jsem tedy na vyhlídkové plošině a svojí pozornost střídavě věnoval dění dole a vystaveným fotografiím. Stále přicházeli další a další, většinou velice společensky oblečení lidé, navzájem si třásli rukama a povídali si.

Téměř ve dvanáct se na příjezdové cestě objevila ohromná Toyota Land Cruiser s poznávací značkou sestávající se z islandského státního znaku a číslice tři. Zastavila kousek od vchodu a ze zadních dveří vystoupil islandský prezident, takový, jakého nám ukazovali na fotografii. Vystoupil sám, řidič mu ani nestihl otevřít dveře, a hned zamířil do vstupní haly. Postupně si potřásl rukou s celým zástupem čekajících a jako první vystoupal po schodech a skrze interaktivní expozici prošel do prostor za ní, ostatní ho následovali. Když prošla většina lidí shromážděných v hale, nenápadně jsem se připojil. Podobně učinili další, podle jazyka a obvodu pasu pravděpodobně američtí, turisté, kteří společně se mnou postávali na vyhlídkové plošině.

V chodbičce s výhledem na nové turbíny a generátory se tísnilo odhadem okolo sta lidí a člobrda na pódiu uprostřed pronášel slavnostní řeč. Mluvil islandsky. Pak ovšem přišli jiní, někteří mluvili též islandsky, někteří anglicky. Generální ředitel Mitsubishi pro Evropu, hlavního dodavatele, mluvil poněkud lámaně, zato však Reykjavícké energetické společnosti předal jako dar zlatou samurajskou helmu.

Pak si všichni zatleskali a dav se začal pomalu rozvolňovat a posouvat směrem třetí patro s občerstvením. Já a zmínění američtí turisté jsme rozvolnění ovšem využili k postupu opačným směrem, vpřed do centra dění. Většina mluvčích a prezident tam stále stála a povídala si, prezident cosi říkal reportérovi místní televize, který si vše hezky postaru horečně zapisoval propisovací tužkou do malého notýsku. Za nedlouho nicméně prezidenta od reportéra převzali a obstoupili zmínění turisté, bylo jich pět. Prezident se s některými dokonce vyfotil a cosi s nimi promlouval, slova jsem však neslyšel. Mezitím se ulička téměř vyprázdnila, protože většina lidí odešla na raut do horního patra a následně tam zamířil i pan prezident. Při svém odchodu musel nutně projít kolem mě, stál jsem totiž vedle samurajské helmy, přímo naproti pódiu, mezerou mezi podstavcem s helmou a pódiem mohla projít tak akorát jedna osoba. Když se přiblížil, říkal jsem si teď a nebo nikdy – nakonec došlo na to nikdy. Odvahu prezidenta oslovit jako Američané jsem nesebral a pouze stoje vedle podstavce s helmou s úsměvem sledoval jak odchází.

Po drobném exkurzu do řídícího centra jsem se i já přesunul do třetího patra. Stoly se mezitím zaplnily lahodně vypadajícími chlebíčky s tou nejvybranější oblohou, obzvláště mě upoutal krásný oranžový losos s troškou zeleniny a ždibečkem pravého kaviáru, avšak i jeho sousedé působili neméně lákavě a neméně lahodně.

Na mysl mi nicméně přišlo, že jedním z důvodů toho, proč islandská společnost funguje tak uvolněně a přesto tak efektivně, proč jsem se celkem snadno dostal na raut s prezidentem, je právě fakt, že každý se chová zodpovědně a nedělá to co by neměl, i když může. Proto jsem usoudil, že svým tichým postáváním u zdi a přihlížením k ceremonii na kterou mě nikdo nepozval již šponuji svůj záměr chovat se jako Islanďané na maximální možnou míru a pokračovat dále by nebylo záhodno. Navíc jsem se cítil poněkud „podoblečen“ (underdressed), ve svých hnědých manšestrácích a černém svetru bych ještě mezi hosty jakž takž zapadl, mnoho pánů na sobě mělo kalhoty světlejší barvy a k nim padnoucí svetr, nicméně mé pohorky s několika skvrnami od bláta po předvčerejším výšlapu, dnes jsem plánoval malou túru po geotermálních vrtech, se mezi naleštěné polobotky a dámské střevíčky opravdu nehodily.

Chvíli jsem se tedy rozhlížel po okolním dění a zvažoval, zda pana prezidenta neoslovit alespoň nyní, ale ten si pevně hleděl svého chlebíčku a nějakého postaršího páru, takže jsem se nakonec s myšlenkou na to, že už zbývá relativně málo času k navrácení auta, vydal zpět.

Silnici mezitím částečně prohrabali a částečně ujezdili až vykoukl asfalt, takže se jelo lépe a cesta zpět již nepřinesla žádnou zvláštní událost.

Tato vskutku náhodná příhoda nakonec trumfla zářijovou besedu s kanadskou velvyslankyní, kterou pořádala univerzita. Tam mě ovšem na druhou stranu pozvali, a tak bylo možné legálně zkonzumovat něco smažených sýrových tyčinek.

Byl jsem z událostí natolik vykolejený, že jsem v rozporu se svými zvyky fotil lidi a prezidenta, nikoliv zařízení elektrárny a okolní krajinu. Snad někdy příště.